Interpretace Ho'oponopono aneb proč často věříme všemu, co si přečteme

18. října 2016 v 22:50 | Lucie |  Inspirace


Vždy, když poslouchám přednášky havajských lektorů na univerzitě, brečím jak želva. Nevím jak to dělají, ale mluví vždy tak, že každé jejich slovo padá někam hluboko a zasahuje mé srdce v jeho nejčistší podobě.

Havajská historie posledních dvou staletí je tak tragická, že by snad otevřela i srdce z kamene. Většina dnešních Havajců neumí havajsky, protože generace jejich rodičů se za jejich jazyk styděla a bála se ho používat. Zhruba před 150 lety jim generace prvních potomků přistěhovalců jejich jazyk zakázala. A nejenom to. Bylo jim zakázáno tančit spirituální tanec Hula a další tradice jako například lidové léčitelství. Zkrátka vše, co bylo součástí jejich jedinečné kultury. Byl to nejrychlejší způsob jak převzít kontorlu nad jejich životy. Pro jednoduchost budu v tomto článku používat slovo Havajci jako pojmenování lidí, kteří odtud pochází včetně jejich předků. Uvědomuji si, že tento název není správný, protože název souostroví Hawai'i není původní název těchto ostrovů.

Díky jedinečné izolaci těchto ostrovů od pevniny byl i jejich kluturní a geologický vývoj ojedinělý. Biologové milují studium místní přírody a živočišných druhů právě proto, že jim to ukazuje vývoj celé naší planety dávno před tím, než se tu objevili lidé. Není náhoda, že se právě tady natáčel Jurský park. Domorodá kultura zde zůstala zachována až do doby konce osmnáctého století. Tou dobou vypukla v Evropě první průmyslová revoluce. A tak si asi dokážete představit, co z této disproporce vzniko v okamžiku, když u místních břehů přistáli první Evropané. Dnes bych se v mém článku ráda zaměřila na léčitelskou tradici Ho'oponopono a to, jak jí vykládají někteří západní autoři.

Veškeré tradice byly na Havaji předávány z generace na generaci v podobě písní a vyprávění. Až do poloviny devatenáctého stolení zde neexistovala psaná forma hawaiiského jazyka. Většina knih, které dnes existují, jsou napsány západními autory. V případě, že jsou napsány lidmi, kteří zde žijí, často jsou to lidé, kteří neumí havajský jazyk. Proto je tak těžké jít zpět do historie a zjišťovat, jak to skutečně bylo. Mnoho cizích autorů tak ve svých knihách předává zkreslený pohled na tragické události v havajské historii a vykládá havajskou kulturu západním způsobem. Když sedím ve třídě na univerzitě a poslouchám výklad učitelů o naprostém neporozumění těchto autorů, bolí mě z toho srdce. Zrcadlí se mi v tom hluboké nepochopení, kterým každý z nás v životě prochází. Soudí nás lidé, kteří neprošli stejnou zkušeností jako my. Sedět v jedné místnosti s lidmi, kteří tomuto neporozumění přihlíží s každou nově vydanou knížkou, s každým americkým filmem nebo videoklipem, je pro mě velmi bolestivé.

Jedním takovým nedorozuměním je učení Ho'oponopono. Jednoho dne jsem se na to zeptala mé učitelky havajského jazyka, zda zná tuto metodu a knížky, které ji vysvětlují. Její odpověď mě překvapila. O knížkách vydaných na toto téma v západním světě tady jak ona, tak většina lidí nikdy neslyšela (možná dobře pro ně!). Slovní spojení, které se v této technice používá k léčení je podle původní havajské tradice nemožné. Je jím spojení: ,,Miluji Tě. Omlouvám se. Prosím odpusť mi. Děkuji ti." Začnu tím, že v původním jazyce neexistuje například slovo ,,Děkuji ti" (,,Není zač" - také neexistuje). Havajci si nepotřebovali děkovat. Věděli totiž, že když jednou udělají něco pro někoho, příště zase ten člověk udělá něco pro ně. Není potřeba si děkovat. Vděčnost je naprostou samozřejmostí jejich každodenního života a není třeba o ní mluvit. Dalším neexistujícím slovem je ,,Prosím". Lidé se navzájem neprosili a prosba byla vyjádřena ve formě modlitby k Bohu, bez použití slova ,,Prosím". To samé platí pro spojení slov: ,,Miluji tě." Toto spojení v havajském jazyce neexistuje. Slovo Aloha (nejblíže slovu láska a překládané jako slovo láska) je na Havaji pozdravem. Pokud bychom chtěli přeložit spojení ,,miluji tě", pak by byl překlad ,,sdílím mou lásku s tebou". Spojení ,,miluji tě" není v původní kultuře známé. Nutno dodat, že v mnoha případech je slovo láska na Havaji spojováno především s půdou (se zemí) a není spojováno s lidmi. Pokud popisuje například píseň vztah k nějaké osobě, láska je většinou vyjádřena popisem jejich krásy, vastností a fyzické touze po milování a to v kouzelných metaforách (Například ,,Chci za tebou přijít a vložit klíč do klíčové dírky tvých dveří" - což jak vidíte bude opět jedna z novějších písní, protože původní obyvatelé neměli ani dveře ani klíče).

A tak pokud se opět vrátím k Ho'oponopono v té formě, ve které je ve světě toto učení prezentováno, může mít sice léčivý efekt, s havajskou tradicí nemá však kromě názvu nic společného. Jednou jsem se zeptala mé učitelky jazyka, co přesně ona vidí jako Ho'oponopono. Řekla mi zhruba toto: ,,Je to původní léčitelská tradice, kdy se do domu pozval léčitel, který tuto techniku ovládal. Byl pozván, pokud v rodině došlo ke konfliktu. Všichni se sešli v domě (členové konfliktu a početná rodina) a nikdo neměl povolení vycházet dokud se konflikt nevyřeší. Dny a noci diskutovali a léčitel prováděl rituály." Má učitelka zdůraznila, že dnes už nikdo přesně neví, jak to bylo a tato tradice vymizela. Dokonce už ani na Havaji neexistuje osoba, která by tuto tradici v původní podobě stále prováděla. Existuje tu však několik havajských léčitelů, kteří svou metodu léčení takto nazývá a je té původní velmi podobná. Má učitelka odhadla jejich počet tak na 2 až 3 osoby na všech ostrovech dohromady. Semináře, které se pod tímto názvem ve světě a také v České Republice nabízí mají tak s tradicí a často také s Havají jako takovou jen málo společného. Bohužel jen málo lidí (a to i těch, kteří tady na Havaji žijí) má přístup ke kořenům této kultury a jejích jedinečného jazyka. Nemají tak šanci tento fakt zjistit. Cítím vděčnost, že se mohu učit tento ztracený jazyk a kulturu z těch nejlepších zdrojů. Už nikdy bych se neučila jinak než od původních obyvatel a to jen od těch, kteří umí havajský jazyk. Protože v jazyce je ukryta kulturní moudrost.

Tento článek je napsán v úctě k havajské tradici. Uvědomuji si, že každý vidí svět jinak a mé evropské myšlení nikdy nepojme více jak zlomek havajské moudrosti a kulturního dědictví. Přesto jsem cítila velkou potřebu s vámi mou zkušenost sdílet a možná tak otevřít otázku, proč často věříme lidem, kteří jsou úspěšní a ,,jsou vidět" nebo lidem, kteří se vydávají za učitele a neověřujeme si to, o čem mluví. A tak nás zvu k tomu, abychom se učili přímo u zdroje a naše zdroje si vždy ověřovali. Můj názor čerpá z mého pochopení výkladu havajské kultury mými učiteli na University of Hawaii.
 

Naše tělo jako náš učitel

31. ledna 2016 v 23:53 | Lucie |  Inspirace
Po této životní zkušenosti jsem přesvědčená, že naše myšlenky ovlivňují stav našeho těla více než sport nebo jídlo. Už nevěřím, že hubnutí a zdraví je nutně věcí stravy. Nepotřebuji ani žádné testy nebo teorie, abych zjistila, co mému tělu prospívá a co mu škodí. Věřím také v jedinečnost člověka a v to, že každý z nás - každé tělo - to má jinak. Nic není statické. To, co pro naše tělo platí teď pro něj možná nebude platit za několik let. Pokud naše tělo nerespektujeme, nejen že nevyužíváme jeho potenciál - jeho vední a moudrost, ale také tím jdeme sami proti sobě.

Odstěhování se na Hawaii a změna mého života s tím spojená přinesla na povrch spoustu nových témat. Například: jak si zvyknout žít na tak odlišném místě, jak se smířit s opuštěním všeho, na co jsem byla zvyklá, jak překonat každodenní nejistotu, když tu nemám své blízké, kteří by mi v nejhorším pomohli, jak si zorganizovat čas, abych mohla studovat na univerzitě a zároveň se naplno věnovat mé práci a jak si užívat volného času v přírodě. Jak se srovnat s životními náklady v jendné z nejdražších zemí světa bez toho, aniž bych měla pravidelný a jistý příjem. A zároveň mít možnost jezdit na další semináře, které mě naplňují. I když jsem dělala co jsem mohla, bylo toho na mě poslední měsíce opravdu hodně. Dostavily se opět příznaky vyhoření. Bolesti zad, trávící potíže, bolesti hlavy a únava. Něco bylo špatně, ale protože se toho dělo tolik, nedokázala jsem přijít na příčinu. Nakonec mě potíže dovedly až k lékaři, který opět stanovil jasnou diagnógu - stres. Vyvalila jsem na něj oči! Já? Vystresovaná? Tady na Hawaii? V ráji, kde vše běží krásně zpomaleně? Ano. Došlo mi, že asi největším přínosem života v ráji je to, že pokud nežijete ráj v hlavě, je to do očí bijící! Nemáte z toho totiž koho jiného obvinit. A tak jsem už nemohla obviňovat množství práce, jiné lidi a univerzitu z toho, že jsem vystresovaná. Donutilo mě to opět se podívat na mě - na to, co se mi honí hlavou, že to mému tělu způsobuje stres. Veškeré odpovědi jsem dostala na transformačním semináři u Byron Katie v Kalifornii. 9 dní bez telefonu, bez počítače, s programem od sedmi hodin ráno do desíti hodin večer.

Věřila jsem odjakživa tomu, že jsem fyzicky silná. Že mohu mé tělo prostě přesvědčit, abyl dělalo co chce moje hlava - moje ego. V roce 2012 jsem přesně díky tomuto myšlení vyhořela. Mé tělo tenkrát zkolabovalo. Teď, přesně o 3 roky později, v místě, které je tak krásné a stres je tu cizí slovo, se začalo dít to samé.

Jednoho rána, zhruba uprostřed semináře, se mi nechtělo ráno vstávat z postele. Donutila jsem však mé tělo, aby vstalo. Oblékla jsem se a vydala se na procházku. Motala se mi hlava a málem jsem sebou praštila. V hlavě mi znělo - to musím zvládnout! Jsem tu přeci kvůli programu semináře - nemůžu jen tak zůstat v posteli! Začalo mi být tak zle od žaludku, že jsem se musela vrátit do mého pokoje. Zaplavil mě pocit lítosti, že se nemůžu účastnit programu a být jeho součástí. Na seminářích Katie mám nejraději to, že si tam užijeme spoustu legrace. Nejvíc se smějeme nad nesmyslností našeho myšlení a toho, jak se často chováme. Ten den jsme měli dělat jedno velmi zábavné cvičení, na které jsem se těšila. Místo toho jsem však ležela sama v hotelovém pokoji. Hlavou se mi honily obrazy, jak si všichni užívají legrace. Má hlava mi říkala: ,,Něco je s tebou špatně, jsi divná, měla bys být zdravá, nejsi dost silná, měla by ses přinutit, ostatní tě za to odsoudí, když zůstaneš v posteli, přicházíš o tolik - tohle je nejdůležitější den semináře! Žluč mi začala stoupat nahoru a bolelo mě břicho. Vypadalo to, že každou chvíli budu zvracet. Najednou mi to docházelo: jsou to stejné bolesti břicha, jako poslední měsíce! Celý život se honím za uznáním ostatních! Učitelů, šéfa, kolegů, rodiny, kamarádů…Chci být hodnou dcerou, vnučkou, kamarádkou, zodpovědnou studentkou a především dobrým člověkem. Chci aby mě všichni viděli jako milého člověka! A proto jsem přestala poslouchat své tělo, které už od malička křičelo, když jsem ho nutila dělat věci, které nemůže fyzicky zvládnout! Věřila jsem, že je velké a silné! Že když to zvládají ostatní, musím to zvládnout taky! A tak jsem už ve škole byla stále nemocná, měla jsem opary a později časté bolesti zad. Největší zátěží pro mé tělo však byly myšlenky, které se mi honily hlavou. A to vše by se dalo shrnout pod jeden společný název: výčitky svědomí.

Čím více jsme v našem životě závislí na uznání ostatních, tím více trpíme výčitkami svědomí. Výčitkami, že neplníme očekávání druhých. A tak se celý život snažíme jet naplno, být silní - zrkátka vydržet - a přitom být ještě milí. Moje specialita je, že se snažím být perfektní. Stále se řídím pravidly ostatních. Například univerzity, semináře, pravidly zdravé výživy, tím, co řeknou doktoři atd. Místo abych se zeptala nejdříve sama sebe na mé vlastní potřeby a na to, co si mé tělo opravdu žádá. Musím říct, že jsem se zlepšila a v posledních měsících opravdu poslouchala mé tělo a když bylo vyčerpané nebo v bolesti, tak jsem zůstala doma. Jenže výčitky svědomí působily jako jed. A právě ty způsobovaly zdravotní potíže a vyhoření.

Tento den byl pro mě transformační. Něco zásadního, co mě celý život provázelo, odešlo. Pobrečela jsem si odpouštěním, že jsem mé tělo nikdy neposlouchala. Žijeme v tak uspěchaném světě, kde je stres a shon běžnou součástí každodenní reality, že nás ani nenapadne se ptát, zda je to normání. Protože to dělají všichni. A tak jdeme jako stádo ovcí s davem a zkrátka děláme co dělají ostatní. Posloucháme. Protože když se oddělíme, hrozí nám vyloučení ze společnosti. Já jsem se ,,vyloučila" sama tím, že jsem se odstěhovala na Hawaii. Abych se zde, v bezpečí, kde má život a jeho prožívání nejvyšší prioritu - mohla spojit s tím, kdo opravdu jsem. S tím, co je pro MNĚ normální.

Nevěděla jsem přesně, jaký bude mít tento zážitek vliv na můj život. Vrátila jsem se zpět z Kalifornie na Hawaii a bylo mi příjemně. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, co všechno bych teď ráda dělala a plánovala a doháněla. Trvalo to přesně dva dny, než se moje tělo složilo. Přepadla mě neskutečná únava, bolest hlavy a totální oslabení. Nerozumněla jsem tomu, ale nezbývalo mi než si opět lehnout do postele. Došlo mi, že za ten téměř rok a půl, co tady žiju, nebylo dne, kdy bych zůstala doma. Šokující! Stále někam jezdím, stále chci být venku…jako bych měla strach, že mi něco uteče! Ne jako bych, ale opravdu jsem měla strach, že mi něco uteče! A tak jsem poprvé zůstala celý týden doma. Kdykoliv jsem se chtěla ,,donutit" sednout si za počítač a pracovat, mé tělo reagovalo okamžitou bolestí. A mělo to ještě jednu součást. Jídlo. Pokud jsem do mého těla vpravila něco, co bylo sice zdravé, ale mému tělu to nechutnalo nebo jsem to do něj vpravila moc rychle, či ve špatnou dobu - okamžitě mi to dalo najevo. Bolesti a zvracení. Po více jak 7 dnech jsem ráno vstala a chtěla jsem se vydat s přáteli na koncert. Udělalo se mi tak zle, že jsem hodinu strávila v koupelně a myslela jsem si, že každou chvíli bolestí omdlím. Když jsem pustila nápad, že pojedu tam, kam chtěla jet má hlava - okamžitě se mi ulevilo. Od té doby jsem už potíže neměla.


Co tedy celá tato lekce měla znamenat? Naučila mě, že nemám nad ničím v životě kontrolu. Že si sice můžu myslet, že ji mám, můžu nutit mé tělo, aby na tomto blábolu spolupracovalo, ale vždycky na to dojedu. Naučila jsem se, že mé myšlenky demolují mé tělo mnohem více, než jsem si kdy dokázala připustit. A také jsem se naučila, že mé tělo je mým průvodcem a spolehlivým barometrem na cokoliv, co se v mém životě přihodí. Strávila jsem s ním 7 dní v naprosté intimitě - stali jsme se nejlepšími přáteli! Mohu mu stoprocentně důvěřovat! I když já nevím, mé tělo ví. A i když si myslím, že vím - jen mé tělo zná pravdu. Včera jsem se dívala do zrcadla a viděla, že jsem se POPRVÉ od puberty vrátila na mou přirozenou váhu. Sama od sebe. Nemusela jsem proto nic dělat. Další věci, které jsem si všimla je, že se mi zmenšily prsa. A tím jak se zmenšily mi také poklesly. Původní podprsenky, které prsa nadzvihávaly (některé až do úrovně krku) mi už nesedí. Zaplavila mě obrovská vlna radosti! Na místě, kde se dřív tyčily prsa do popředí, je teď prostor. Je to přesně to místo, kde je mé srdce! A tak jsem se místo holky s velkými prsy stala ženou s velkým srdcem!

Napsáno v dubnu, roku 2015.

Hvězdy vychází na východě - část 2

9. listopadu 2015 v 4:12 |  Intuice

Volání přestěhovat se na Oahu bylo jasné. Přišlo ke mě, když jsem myla nádobí. Je to moment, kdy mysl odpočívá, soustředí se na něco, co dobře zná. Uvolní se tím prostor, ve kterém se jinak během dne nepohybujeme. A do tohoto prostoru tak může vstoupit vize či nápad. Zpráva zněla, že na Oahu mám být již tuto zimu. Zaskočilo mě to. Jednak protože Kaua'i je mým domovem a nikde na světě jsem se necítila tak doma, jako právě tady. A jednak proto, že Oahu je téměř opakem ostrova Kaua'i. Přelidněný ostrov, uspěchaná doprava, domy postavené snad úplně všude kromě strmých spádů hor. Zároveň však právě na tomto ostrově je nejvíce kulturních zdrojů. Odehrávala se tu veškerá historie a místní muzem má největší sbírku knih a kulturního dědictví na celé Hawai'i. Hodně lidí znamená také hodně možností trávení volného času.

Nemám o mé intuici jedinou pochybnost. Tuto zprávu, že mám odejít na Oahu jsem vzala naprosto vážně. Když mi taková zpráva přijde, často cítím měkký pocit u srdce. Jako by se ho něco dotklo v jeho jinak uzavřené hloubce. Do očí se mi vženou slzy. Podle toho poznám, že tato zpráva je pravdivá. Ať už si o ní myslím cokoliv.

Začala jsem se tedy zabývat přesunem a shromažďovat informace. Protože mě nic nenutilo ostrov Kaua'i opustit, rozhodla jsem se, že půjdu jen pokud můj přesun bude hladký. To znamená, že s tím nebudou spojené žádné kaskadérské kroky, kterých jsem v minulých letech podnikla mnoho (jako například nemít ubytování, nemít dostatek peněz, problémy ze strany univerzity atd.). Oznámila jsem to mému poradci ve škole a on řekl, že přesun není žádný problém. Musím jen vyplnit hromadu dokumentů. Většinu z nich jsem však už znala z dřívějška. Následovala návštěva Oahu a výběr školy, ve které bych pokračovala ve studiu. Navštívila jsem dvě školy, kam bych mohla chodit a ani na jedné jsem se necítila dobře. Moje známá mě nakonec vzala i na hlavní univerzitu - je to nádherné údolí mezi horama, na kterém se rozkládá mnoho budov - fakult. Umění, ekonomie, antropologie, zdravotnická škola, práva atd. Budova havajských studií mě učarovala. Byla postavena ve tvaru původní ,,boudy" s travnatou střechou. Zároveň však část jejích stěn byla prosklených a ozdobena kovem. Dřevo, kov a sklo vytvářely nádherné spojení moderního světa s tím původním. Cítila jsem se tam jako doma! Hned jsem věděla, že bych nejraději přestoupila rovnou sem. Jenže náklady na studium této školy jsou zhruba půl milionu českých korun na semestr. Existují však instituce, které takovéto programy sponzorují. Teď je jen najít. A tak když jsem se vrátila zpět z návštěvy na poklidný ostrov Kaua'i, začala jsem se všemi informacemi zabývat. Pokud bych se rozhodla pro jednu z těch škol na Oahu, které mě nelákaly, mohla bych si je finančně dovolit. Přesun byl jednoduchý. Něco mi však říkalo, abych se začala zabývat požadavky na přesun přímo na půdu univerzity. A přišla pomoc. Protože mám již titul z magisterského studia v ČR, nemusím se hlásit znovu na bakaláře, ale mohu začít rovnou s magisterským studiem nebo dokonce doktorátem. Ten mě začal lákat nejvíce. Ne protože bych chtěla titul doktora, ale protože by mi to umožnilo uskutečnit můj velký projekt - výzkum v oboru intuice a její spojení s původní kulturou - nejen havajskou, ale kulturou celého pacifiku.

Seznam požadavků pro odeslání pouhé přihlášky byl neuvěřitelně dlouhý. Ležela jsem na pláži, byl podvečer. Po tom všem přemýšlení jsem byla vyčerpaná. Jako by na mě hodil kámen. To nezvládnu. Bylo toho tolik. Chci to vůbec? Studovat dalších několik let? Žádat o stipendium? Dělat přijímací zkoušky? Bylo jasné, že pokud se rozhodnu, bude mě čekat hodně práce. Zadívala jsem se na oceán přede mnou. Chci také trávit čas venku! Nejen v knihovně a u počítače!

V noci na to jsem onemocněla. Ráno jsem se probudila a nemohla ani polknout. Bylo to jasné. Mé tělo mělo dost. Přepískla jsem to. Dnes nechápu, jak jsem dříve takto mohla žít každý den. Je také fakt, že jsem bývala několikrát do roka nemocná. Chřipka mě překvapila! Naposledy jsem byla nemocná před 2 lety, těsně před tím, než jsem se stěhovala na Hawai'i. A tak jsem úplně vypla a přestala všechno řešit. Jen jsem si četla knížky. Přesun na Oahu byl v pohybu. Poptala jsem přes známé ubytování. Jejich rodina má dům u pláže. Žena, která v něm bydlí je mou kamarádkou. Bylo by to ideální bydlení! Na léto bych se musela vystěhovat, protože to je doba, kdy do domu přijíždí jejich rodina. To však nevadilo, protože jsem stejně plánovala jet na 2 měsíce do ČR. Celý týden mě díky chřipce bolela hlava a všechny kosti v těle. Do toho všeho se ještě přidala bolest zubů. Zuby mě nikdy nebolí a tak jsem zpanikařila. Když jsem se zase uklidnila, došlo mi, že něco stále držím v sobě a nechci to pustit. Proto ta bolest. Ale co to je? Snad každý den jsem hodinu až dvě pracovala na mých myšlenkách. Do toho jsem měla klienty, jejichž myšlenky se podobaly těm mým. Takže jsem vlastně měla možnost zkoumat to, co se za tím celým procesem schovává. Na konci týdne jsem napsala upomínku majitelce domu, zda tam tedy mohu od ledna bydlet. Byl pátek večer, když jsem si četla její odpověď emailem. ,,Nevíme, zda se tam naše rodina nebude náhodou stěhovat, musím to zjistit a dám vědět. Pokud ti umožníme tam bydlet, bude to smlouva vždy jen na měsíc, kterou pak bude možné prodloužit." Odesdla jsem si od počítače a podívala se z okna. Něco tady nehraje. Proč se hrnu někam, kde mě nechtějí? Proč chci dokazovat univerzitě, že jsem dost dobrá - vzděláním, národností, bankovním kontem atd.? Proč chci dokazovat majitelům tohoto domu, že jsem dobrá? Proč jim ,,cpu" mé peníze, když o ně možná ani nestojí? Měla jsem pocit, že se snažím všem vyjít vstříc, ale nějak jsem zapomněla na sebe a na to, co potřebuji já.

Když jste jako žena v cizí zemi, musíte se cítit bezpečně. Pokud tato základní potřeba není zajištěná, strávíte hodně času a energie tím, že se snažíte být v bezpečí. Často se pak dostáváte do nezdravých vztahů a vůbec různých situací. Není to příjemný pocit být někomu na obtíž. Ten večer jsem se na toto téma podívala. Zjistila jsem, že pochází z doby, když taťka zemřel. Bylo mi jedenáct let. Jako dneska si tu sitauaci pamatuji. Stála jsem ve svém dětském pokoji a nejistota mnou cloumala. Nedokázala jsem si představit život bez něj. Bez toho, abych ho měla za zády, aby tady pro mě zkrátka byl, když budu potřebovat. Cítila jsem prázdno, které naplnil strach a pocit osamění. Je to neuvěřitelné, jak moc jsme ovlivňovaní událostmi, které se nám v dětství staly. V takovou chvíli si neuvědomujeme, že už jsme dospělí a můžeme se o sebe dobře postarat sami. Místo toho se (často nevědomě) vracíme do pocitů malého dítěte. Bylo to jasné. Je na čase vyrůst. Musím si dát sama pocit bezpečí a pohodlí. Což nájemní smlouva měsíc od měsíce na místě, kde nikoho neznám a nemám kam jít - opravdu není. A tak jsem majitelce odepsala, že se jí omlouvám, ale že jsem změnila názor a za takových podmínek se přestěhovat nemohu. A najednou jakoby mi začali docházet další věci. Opravdu chci každý den cestovat na školu dvě hodiny autobusem? Nebo si chci koupit auto a cestovat každý den skrz dopravní zácpy? To neznělo příliš jako pohodlí a bezpečí. Nové místo, noví lidé, nová pravidla. Budu potřebovat nějaký čas na to, abych se nejdříve zorientovala.

Celá představa o mém stěhování se jakoby rozsypala na kousky. Už jsem toho v životě zvládla hodně a opravdu hodně rozhodnutí bylo spontánních. Bezpečí a pohodlí mě vůbec nezajímalo. Vždy to bylo úžasné dobrodružství a vždy to dobře dopadlo. Na základě těchto často bláznivých dobrodružství vzniklo mnoho příběhů, které inspirovali a stále inspirují mé čtenáře. Najednou mi však došlo, že je na čase vyzkoušet jinou cestu. Tu pozvolnou. Na Oahu se teď ještě stěhovat nebudu. Potřebuji více času. Čekala bych pocit úlevy. Ten se však nedostavil. Místo toho jsem cítila smutek. Dělám dobře? Vyvstalo mi v hlavě.

Došlo mi, že si často stěžujeme na situace, kdy se chceme nějakým směrem vydat, ale ono to nejde. Z dnešního pohledu mi to přijde to nejjednodušší, co vám život může nabídnout. Je to jasné vedení. Nejde to, pak to není naše cesta. Nacházela jsem se však v situaci, kdy jsem věděla, že zvládnu cokoliv a vždy budu mít naprostou podporu vesmíru. Vždy to dobře dopadne. Mohu jít doprava i doleva. Špatná cesta neexistuje. Dům na pláži nebo dům v horách? Když jsem na ostrově Kaua'i oznamovala mým známým a učitelům, že se budu stěhovat, byli z toho překvapení. Ihned mi však řekli, že se nemusím ničeho bát, že tu pro mě vždycky budou, kdykoliv je budu potřebovat. Nic ode mě neočekávali. Poprvé v životě jsem ucítila bezpodmínečnou lásku. Když se o tom dozvěděla ředitelka naší školy, pozvala mě k sobě domů na večeři. Všichni mi říkali, jak moc jim budu chybět. Přesto mě v mém rozhodnutí podporovali a když jsem potřebovala poradit, byli tu pro mě. Došlo mi, jak obrovský dar jsem v mém životě díky této situaci mohla dostat. Uvědomila jsem si co všechno tady na ostrově Kaua'i mám a jak je to zároveň křehké. Tento vztah vznikl trpělivostí, láskou a vzájemným respektem. Je to malý ostrov a tak se na něm všichni zajímáme o ostatní. Je jedno, že nejsou součástí naší rodiny. Všichni jsme jedna rodina - všichni jsme lidé a žijeme tady společně.

Došlo mi, že když jednou ostrov Kaua'i opustím a vydám se do ,,velkého světa", že se pak možná roky nebudu moci vrátit. Možná na pár týdnů, ale ne tady bydlet a být opravdovou součástí tohoto ostrova. Nebyla jsem na to připravená. Ještě ne. Mohu se připravit na ten velký svět postupně. A do té doby si budu užívat panenské přírody, klidu a lásky. Bylo rozhodnuto.

V pondělí ráno jsem se probudila a měla pocit, že tu novinu musím s někým sdílet! Zavolala jsem jedné poradkyni na mé škole, se kterou se cítím velmi propojená. Nedávno mi slíbila půjčení knížky, která na mě čekala v její kanceláři. Sedla jsem si naproti ní ke stolu a stručně jsem jí vylíčila důvody, proč chci zůstat. Když jsem domluvila, podívala se na mě a řekla mi: ,,Ráno mě napadlo, že ti mám dnes přinést tu knížku, kterou jsem ti slíbila. Tady je." Chvíli se odmlčela a pak řekla: ,,Hned jak jsi začala vyprávět, tak mi přišel nápad ti představit jeden zajímavý program. Je na ostrově Oahu a já jsem jím před 8 lety prošla."

Vybírají se do něj lidé z celého světa, kteří studovali a mají za sebou profesionální zkušenost. Kteří chtějí pomáhat různým komunitám k lepšímu fungování a šťastnějšímu životu. Znělo to zajímavě. Po dobu 5 měsíců bude skupina zhruba 30 lidí pracovat jako kolektiv na různých tématech. Budou seznámeni s politickými otázkami, které se řeší v různých regionech světa a budou trénovat schopnost vést lidi a skupiny lidí. Dalších několik měsíců bude k dispozici pro výzkum v oblasti, pro kterou se rozhodnou. Vím, že jsem se vždycky chtěla vrátit do firemního světa, odkud jsem přišla. Jen jsem nikdy přesně nevěděla jak, když se mé hodnoty tolik změnily. Jak se tady od života v žabkách, v lese mezi ptáky a motýli a kdákání divokých slepic vrátit zpátky do toho světa tam venku? A nemuset u toho zapřít sama sebe. Tohle mi znělo jako řešení. V mezinárodním prostředí jsem se vždy cítila jako doma. Ať už to bylo ve firmě nebo v osobním životě, vždy jsem byla obklopena lidmi z jiných kultur. Tato rozmanitost mě velmi obohacovala.

Bylo však také jasné, že tento program bude vyžadovat mé plné nasazení. Budu mít čas na psaní mých článků a na další aktivity? V životě máme vždy rovnováhu. Když má něco nového přijít, něco starého musí odejít. Uvolnit místo. Pocítila jsem smutek. Vždy jsem tu byla pro mou rodinu. Každý den jsem jim byla k dispozici. Když jsem se odstěhovala do Německa, byl to první krok k tomu vyjít ze zajetých kolejí. Odstěhování na Hawai'i bylo tím největším krokem vůbec. Především když jsem věděla, že tím zklamu jejich očekávání. Teď najednou jakoby se dělo něco podobného. Vždy jsem se cítila být Češkou a být zavázaná Čechám. Proto mě má práce v minulých letech tolik naplňovala. I když mluvím dalšími 2 světovými jazyky, 99 procent mé práce se odehrávalo v Češtině a pro Čechy. Tento program jakoby znovu přinesl tu možnost být k dispozici pro mezinárodní komunitu. Jakoby mi nějaký hlas říkal: ,,Víš to přeci, že takhle to nebude vždy, že bys byla oddána jen Čechám. Víš, že ses nenarodila proto, abys tu byla jen pro určitou skupinu lidí. Tvé poslání je větší. Proto žiješ v různých zemích světa, protože tento život sis vybrala sdílet svou přítomnost s mnoha lidmi po celém světě! Vzlyky se valily někde z hloubi mé duše. ,,Proč jsem se narodila v České Republice, když jsem tam nikdy neměla zůstat? Proč se musím každých několik let neustále přesouvat a tím opouštět lidi kolem mě? Proč jim nemohu nikdy slíbit, že se vrátím zpátky?" Po několika minutách se pláč utišil.

Nikdy jsem si neuvědomovala, že mě tento pocit tolik trápí. Až teď mi to došlo. Jak moc je pro mě těžké touto cestou jít. Následovat svou intuici, která vychází z nekonečné inteligence vesmíru. Která nevychází z mé hlavy a z toho co chci. Toto je důvod, proč mnoho lidí svou intuici nenásleduje. Často totiž jde proti tomu, co si myslíme, že je pro nás nejlepší, co zrovna chceme. Jedno nám všem však může zaručit. Když ji následujeme, náš život a život všech okolo nás se bude jen zlepšovat. Po nějaké chvíli, kdy se změna na základě naší intuice zdá nesmyslná, se ocitneme v situaci tak krásné a překvapující, že jsme o tom nikdy ani nesnili. V situaci, která je ještě více láskyplná a obohacující nejen po duchovní stránce, ale často i po té materiální. To je moje zkušenost. Avšak musíme projít touto změnou. Nechat odejít něco (někoho), co máme rádi. Pustit se toho. A druhý těžký úkol je nesnažit se to pochopit. Proč? Nejspíš do mé smrti nepochopím, proč je můj život takový jaký je. Proč je mé poslání takové, jaké je. A kdykoliv se to snažím pochopit, tak trpím. Kdykoliv se ho snažím srovnávat s posláním jiných lidí, tak mě to trápí. V mém životě je mnoho okamžiků, kdy si říkám, že bych opravdu nejraději bydlela ve stejné čtvrti jako moje mamka, tlačila před sebou kočárek a o víkendu jezdila na nákup do Globusu. Neřešila svět, psaní knížky, další a další studium atd. Ale dobře vím, že když jsem to v minulosti udělala a snažila se zapasovat zpátky do českého kulturního standardu, po krátké chvíli jsem se necítila naplněná. Protože má duše ví pravdu. Ví, proč se narodila. A vybrat si opak mě dlouhodobě nedělá šťastnou. Přeju si mít rodinu a alespoň na chvíli zakusit běžný život. Nevím a nikdy však nebudu vědět, kdy opět přijde mé volání intuice a já se budu muset posunout dál. Odstěhování se na Hawai'i bylo a stále je pro mou rodinu těžké. Díky časovému rozdílu jsem jim víceméně nedostupná. Když jsou v Evropě lidé vzhůru, tak se většinu času věnuji klientům a plním tak své poslání. Fyzická vzdálenost a cenová dostupnost letenky mě pak nutí opravdu zvažovat každou návštěvu v České Republice. Moje mamka mi vždycky říká, že jsem si tuhle cestu vybrala. V takových okamžicích změn, jako je právě tento, mi přijde, že to není pravda. Že jsem si ji nevybrala. Že jsem byla vybrána. Intuice si nás vybere, když je ten pravý čas. Podává nám ruku a říká: ,,Pojď!" Je jen na nás, zda naši ruku vložíme do její a vydáme se na společnou cestu. Cestu dobrodružství života.

Proto lidé, kteří mi často říkají, že to mám jednodušší než oni, že mám lepší podmínky než oni, nevědí, o čem mluví. Zůstat na jednom místě a vymlouvat se na děti, rodinu, peníze a další věci je v určitém ohledu mnohem jednodušší. Všichni z nás jsme zažili okamžik, kdy jsme uslyšeli to: ,,Pojď!" a byly jsme to my, kteří řekli: ,,Teď ne." Když pak začneme pozorovat lidi, kteří odpověděli jinak, někde uvnitř nás hlodá pocit výčitek. A tento pocit se projevuje tím, že začneme sami sebe omlouvat a jako omluvu použijeme cokoliv - třeba i naše děti. Když naše děti vyrostou a už nás nepotřebují, uslyšíme tento hlas znovu. A často pak jako omluvu zvolíme náš věk, manžela nebo peníze. Je to ten stejný vzorec. Jen s jinou proměnou.

Dříve jsem intuici vnímala jako něco stabilního. Volání intuice je prostě jednou dané a jasné. Po této zkušenosti jsem si však začala uvědomovat, že to tak není. Intuice využívá znalostí, které jsme se naučili. Jejich použití se však neustále přizpůsobuje vnějším okolnostem. Je to jako byste byli na širém oceánu a kormidlovali plachetnici bez kompasu. Znáte směr, ale vaše kormidlo a plachtu neustále přizpůsobujete větru a vlnám. Když se rozhodnete, že nebudete plachtit v souladu s vnějším okolím, nejspíš do cíle dojedete také. Vaše cesta však bude mnohem obtížnější a co je ještě důležitější si uvědomit, bude bez požitku. Bez požitku sounáležitosti se vším, co vás obklopuje. Bez požitku, že jste překonali sami sebe.

Jaké tedy teď přijde rozhodnutí? O jaký program nakonec budu žádat? Kam se vydám? Kdy se tam vydám? To je pro mě stále ještě jedna velká neznámá. Nechávám se vést a přizpůsobuji kormidlo novým okolnostem.

 


Hvězdy vychází na východě - část 1.

8. listopadu 2015 v 6:40 |  Intuice
Původní obyvatelé Havaje připluli na kánoích. Byly to dvě spojené kánoe vybavené kormidlem a plachtou. Dnes bychom podobnou loď nazvali katamaránem. Neměli ani elektrický motor, ani mapu, ani kompas. Vypluli z Tahiti, které je vzdálené tisíce kilometrů od havajského souostroví. Znamenalo to, že jim plavba trvala zhruba měsíc. Ale jak poznali, jakým směrem se mají na širém oceánu vydat? Měsíc neviděli pevninu a nevěděli, zda ji opravdu najdou. Jak se vybavit jídlem a pitnou vodou pro celou posádku, když nevíte, co vás čeká. Jak přečkat bouřky a neustálé omývání paluby vlnami narážejícími na loď? A co dělat, když několik dní nemáte vítr a loď se téměř nehýbe z místa? Původní obyvatelé, kteří sem na Hawai'i připluli zhruba v roce 500 našeho letopočtu, tyto odpovědi znali. Navigátorství byla schopnost, která se dědila z generace na generaci. Uměli navigovat podle hvězd, oblaků, vln, ptáků a dalších přírodních úkazů. Tato znalost se v nich trénovala od malička. Pozorováním přírody a zapamatováním si toho, co viděli. Přesto je na jejich cestě čekalo překvapení. Z Tahiti na Hawai'i musíte přes rovník. A jak je obecně známo, na severní polokouli vypadá hvězdná obloha jinak než na jižní. Tím pádem pokud jste se učili o hvězdách na jednom místě, tato znalost nefungovala všude. Hvězdy vychází na východě a zapadají na západě. Každý den navíc vychází v jinou hodinu. Když se zadíváte na mraky na obloze, neustále se mění a pohybují. Navigace na širém oceánu je tedy o tom, jak své znalosti a zkušenosti umíte uplatnit v neustále se měnícím prostředí.

Pro mě je oceán jako náš život. Směřujeme od narození ke smrti našeho těla. Cestu si můžeme vybrat jakou chceme. Pokud však využijeme naší vlastní navigace - nikdy se nebudeme cítit ztraceni. Naše navigace nevychází z naší hlavy ani z knih, které jsme přečetli. Vychází ze spojení s přírodou. Většinou se pak projevuje skrz naše tělo, jako pocit. K tomu, abychom tento pocit cítili tedy musíme vnímat naše tělo. Být spojeni s tím, co se kolem nás děje, se vším, co se mění a také se vším, co zůstává stejné. Jen pokud budeme součástí našeho prostředí, ucítíme navigaci. U některých lidí se pak tato navigace neprojevuje jen jako pocit, ale také jako obraz nebo hlas. Já tuto navigaci nazývám intuice neboli vesmírná inteligence.

Tato inteligence - stejně tak jako hvězdy - tu byla dlouho před námi a také tu bude dlouho po nás. Tato inteligence na nás v tichosti čeká, až se probudíme a napojíme se na ni. Někde uvnitř nás všichni víme, že pokud se jí začneme řídit, náš životě bude velmi naplňující, protože budeme žít v souladu s naší duší.

V sedmdesátých letech byla na Hawai'i původní kultura téměř zapomenuta. Po dobu zhruba 100 let bylo zakázáno praktikovat jakékoliv rituály, náboženství, havajský jazyk a mnoho dalších věcí, které s kulturou národa souvisí. Mnoho původních obyvatel se cítilo ztraceně. Všichni mluvili anglicky, chodili do anglických škol, četli anglické knížky a tanec hula znali jen z hotelových představení pro turisty. Cítili, že tu něco nehraje. V mnoha z nich se začala probouzet dávná touha po spojení se se svými předky a jejich vědomostmi. Dokonce i havajci, žijící na americké pevnině začali pociťovat silné volání domova. Byl čas. Čas na to probudit se.

Jedním z těchto lidí byl Nainoa Thompson, v té době dvacetiletý mladík. Jedné noci se zadíval na oblohu. Jakoby k němu jeho předci promlouvali skrz hvězdy. Jakoby dávné dědictví předků bylo zapsáno právě tam. Protože tyto hvězdy tu byly vždy. I když se všechno měnilo, hvězdy byly stále na obloze od počátku věků.

V té době se díky Nainoovi a mnoha dalším probudilo jedinečné znovuzrození havajské kultury. Tomuto hnutí se začalo říkat havajská renesance a vedlo k zavedení vyučování havajské historie, jazyka a obnovení praktikování původních havajských tradic jako například tance hula, pěstování původních plodin a obnovovávní původních hodnot. Toto období trvá dodnes a jen díky němu mám možnost být toho součástí. Jeden sen, jedna jediná kánoe vedla k tak obrovské změně. Tato kánoe se momentálně plaví podél břehů Afriky a v létě roku 2015 dopluje do Evropy. Od přístavu k přístavu předává tyto havajské hodnoty a inspiruje tak lidi na celém světě.

Inspirováno knihou Hawaiki rising, autor Sam Low, Island Heritage Publishing, Waipahu Hawai'i, 2014

Pocit k nezaplacení aneb jak může naše tělo samo od sebe zhubnout

6. dubna 2015 v 9:27 | Lucie
Hodně z vás se mě ptalo, jak jsem se měla na transformačním semináři v Kalifornii a co se u mě změnilo. Změn je opravdu hodně a tak jsem se rozhodla s vámi sdílet asi tu nejzásadnější a nejpřekvapivější.

Katie na semináři v jednu chvíli řekla: ,,Pokud váš život není plný absolutní blaženosti, nežijete, ale spíte." (volný překlad)

Tato věta se mi zaryla do paměti. Odstěhování se na Hawaii a změna mého života s tím spojená přinesla na povrch spoustu nových témat. Například: jak si zvyknout žít na tak odlišném místě, jak se smířit s opuštěním všeho, na co jsem byla zvyklá, jak překonat každodenní nejistotu života v cizí zemi, když tu nemám své blízké, kteří by mi v nouzi pomohli, jak si zorganizovat čas, abych mohla studovat na univerzitě a zároveň se naplno věnovat mé práci a mému životnímu poslání. Jak se srovnat s životními náklady v jendné z nejdražších zemí světa bez toho, abych měla pravidelný a jistý příjem. A zároveň mít možnost jezdit na další semináře, které mě naplňují. I když jsem dělala co jsem mohla, bylo toho na mě poslední měsíce opravdu hodně. Po 3 letech ,,klidu" se dostavily opět příznaky vyhoření. Bolesti zad, trávící potíže, bolesti hlavy a únava. Něco bylo špatně, ale protože se toho dělo tolik, nedokázala jsem přijít na příčinu. Nakonec mě potíže dovedly až k lékaři, který opět stanovil jasnou diagnógu - stres. Vyvalila jsem na něj oči! Já? Vystresovaná? Tady na Hawaii? V ráji, kde vše běží krásně zpomaleně? Ano. Došlo mi, že asi největším přínosem života v ráji je to, že pokud nežijete ráj v hlavě, je to do očí bijící! Nemáte z toho totiž koho jiného obvinit. A tak jsem už nemohla obviňovat množství práce, jiné lidi a univerzitu z toho, že jsem vystresovaná. Donutilo mě to opět se podívat na mě - na to, co se mi honí hlavou, že to mému tělu způsobuje stres. Žiji život, o kterým možná mnoho lidí sní. Mám práci, která je pro mě zábavou a už dva roky mě spolehlivě živí, ať jsou mé náklady jakékoliv. Mám spoustu volného času a flexibility, žiju v zemi nekonečného slunce a nádherné přírody, kde jsou úžasní a milí lidé. V místě, kde mnoho lidí prožívá během první návštěvy to, o čem celý život snili. Jak jedna paní řekla: ,,Je to tady tak nádherné, že si několikrát denně musíte připomínat, že nesníte!" Je tedy jasné, že vyhoření není způsobeno návalem práce nebo životních událostí, ale neskutečným návalem myšlenek v naší hlavě!

Odjakživa jsem věřila tomu, že jsem fyzicky silná. Že mohu mé tělo prostě přesvědčit, abyl dělalo co chce moje hlava - moje ego. V roce 2012 jsem přesně díky tomuto myšlení vyhořela. Mé tělo tenkrát zkolabovalo. Teď, přesně o 3 roky později, v místě, kde je stres cizí slovo, se začalo dít to samé.

Veškeré odpovědi na mé zdravotní problémy jsem dostala na transformačním semináři v Kalifornii. Devět dní bez telefonu, bez počítače, s programem od sedmi hodin ráno do desíti hodin večer. Jednoho rána, zhruba uprostřed semináře, se mi nechtělo ráno vstávat z postele. Donutila jsem však mé tělo, aby vstalo. Oblékla jsem se a vydala se na procházku. Motala se mi hlava a málem jsem sebou praštila. V hlavě mi znělo - to musím zvládnout! Jsem tu přeci kvůli programu semináře - nemůžu jen tak zůstat v posteli! Začalo mi být tak zle od žaludku, že jsem se musela vrátit do mého pokoje. Zaplavil mě pocit lítosti, že se nemůžu účastnit programu a být jeho součástí! Na seminářích Katie mám nejraději to, že si tam užijeme spoustu legrace. Nejvíc se smějeme nad nesmyslností našeho myšlení a toho, jak se často chováme. Ten den jsme měli dělat jedno velmi zábavné cvičení, na které jsem se těšila. Místo toho jsem však ležela sama v hotelovém pokoji. Hlavou se mi honily obrazy, jak si všichni užívají legrace. Pocit, že o něco přicházím mě téměř zabíjel. Má hlava mi říkala: ,,Něco je s tebou špatně, jsi divná, měla bys být zdravá, nejsi dost silná, měla by ses přinutit, ostatní tě za to odsoudí, když zůstaneš v posteli, přicházíš o tolik - tohle je nejdůležitější den semináře!

Žluč mi začala stoupat nahoru a bolelo mě břicho. Vypadalo to, že každou chvíli budu zvracet. Najednou mi to docházelo: jsou to stejné bolesti břicha, jako poslední měsíce. Celý život se honím za uznáním ostatních! Učitelů, šéfa, kolegů, rodiny, kamarádů…Chci být hodnou dcerou, vnučkou, kamarádkou, zodpovědnou studentkou a především dobrým člověkem. Chci aby mě všichni viděli jako milého člověka! A proto jsem přestala poslouchat své tělo, které už od malička křičelo, když jsem ho nutila dělat věci, které nemůže fyzicky zvládnout! Věřila jsem, že je velké a silné! Že když to zvládají ostatní, musím to zvládnout taky! A tak jsem už ve škole byla stále nemocná, měla jsem opary a později časté bolesti zad. Největší zátěží pro mé tělo však byly myšlenky, které se mi honily hlavou. A to vše by se dalo shrnout pod jeden společný název: výčitky svědomí z toho, že bych měla být jiná, než jsem.

Čím více jsme v našem životě závislí na uznání ostatních, tím více trpíme výčitkami svědomí. Výčitkami, že neplníme očekávání druhých. A tak se celý život snažíme jet naplno, být silní - zrkátka vydržet - a přitom být ještě milí. Moje specialita je, že se snažím být perfektní. Stále se řídím pravidly ostatních. Například univerzity, semináře, pravidly zdravé výživy, tím, co řeknou doktoři atd. Místo abych se zeptala nejdříve sama sebe na mé vlastní potřeby a na to, co si mé tělo opravdu žádá. Musím říct, že jsem se zlepšila a v posledních měsících opravdu poslouchala mé tělo a když bylo vyčerpané nebo v bolesti, tak jsem zůstala doma. Jenže výčitky svědomí působily jako jed. A právě ty způsobovaly zdravotní potíže a vyhoření.

Tento den něco zásadního, co mě celý život provázelo, odešlo. Pobrečela jsem si odpouštěním, že jsem mé tělo nikdy neposlouchala. Vzpomínala jsem na doby, kdy jsem alespoň jednu neděli v měsíci trávila doma v posteli po tom, co jsem se večer před tím opila! Vždycky jsem tu noc a většinou celý druhý den zvracela. To mě však nedonutilo přestat. Také jsem myslela na to, jak jsem 10 let kouřila. Alkohol a cigarety, to bylo moje! Až mi před 3 lety jednoho dne bylo tak zle, že jsem s tím přestala a už nikdy nezačala. I když jsem si od té doby cigaretu zapálila, abych zkusila co to udělá, přesně jsem cítila moment, kdy mi je zle natolik, že ji musím típnout. A to samé s alkoholem. Přesně cítím, kdy se můj žaludek začne bouřit! Většinou zhruba po jedné deci vína!

Nevěděla jsem přesně, jaký bude mít tento zážitek vliv na můj život. Vrátila jsem se zpět z Kalifornie na Hawaii a bylo mi příjemně. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, co všechno bych teď ráda dělala a plánovala a doháněla. Trvalo to přesně dva dny, než se moje tělo složilo. Přepadla mě neskutečná únava, bolest hlavy a totální oslabení. Nerozumněla jsem tomu, ale nezbývalo mi než si opět lehnout do postele. Došlo mi, že za ten téměř rok a půl, co tady žiju, nebylo dne, kdy bych zůstala doma. Šokující! Stále někam jezdím, stále chci být venku…jako bych měla strach, že mi něco uteče! Ne jako bych, ale opravdu jsem měla strach, že mi něco uteče! A tak jsem poprvé zůstala celý týden doma. Kdykoliv jsem se chtěla ,,donutit" sednout si za počítač a pracovat, mé tělo reagovalo okamžitou bolestí. A mělo to ještě jednu součást. Jídlo. Pokud jsem do mého těla vpravila něco, co bylo sice zdravé, ale mému tělu to nechutnalo nebo jsem to do něj vpravila moc rychle, či ve špatnou dobu - okamžitě mi to dalo najevo. Bolesti a zvracení. Po více jak 7 dnech jsem ráno vstala a chtěla jsem se vydat s přáteli na koncert. Udělalo se mi tak zle, že jsem hodinu strávila v koupelně a myslela jsem si, že každou chvíli bolestí omdlím. Když jsem pustila nápad, že pojedu na koncert - okamžitě se mi ulevilo. Od té doby jsem už potíže neměla a mé tělo poslouchám na slovo!

Co tedy celá tato lekce měla znamenat? Naučila mě, že nemám nad ničím v životě kontrolu. Že si sice můžu myslet, že ji mám, můžu nutit mé tělo, aby na tomto blábolu spolupracovalo, ale vždycky na to dojedu. Naučila jsem se, že mé myšlenky demolují mé tělo mnohem více, než jsem si kdy dokázala připustit. A také jsem se naučila, že mé tělo je mým průvodcem a spolehlivým barometrem na cokoliv, co se v mém životě přihodí. Strávila jsem s ním 7 dní v naprosté intimitě - stali jsme se nejlepšími přáteli! Mohu mu stoprocentně důvěřovat! I když já nevím, mé tělo ví. A i když si myslím, že vím - jen mé tělo zná pravdu.


A to nejlepší nakonec! Včera jsem se dívala do zrcadla a viděla, že jsem se POPRVÉ od puberty vrátila na mou přirozenou váhu. Sama od sebe. Bez toho, aniž bych měnila jídelníček. Nemusela jsem proto nic dělat. Jen poslouchat, co mé tělo chce a v jakém množství. Další věci, které jsem si všimla je, že se mi zmenšily prsa. A tím jak se zmenšily mi také poklesly. Původní podprsenky, které prsa nadzvihávaly (některé až do úrovně krku :-) ) mi už nesedí. Zaplavila mě obrovská vlna radosti! Na místě, kde se dřív tyčily prsa do popředí, je teď prostor. Je to přesně to místo, kde je mé srdce! A tak jsem se místo holky s velkými prsy stala ženou s velkým srdcem! V pátek mi mé tělo řeklo, že si chce jít zaběhat! A tak jsem byla monžná potřetí v životě běhat. Tentokrát však úplně jinak! Nejen že přede mnou nelítaly moje prsa, ale poprvé v životě, jsem se cítila jako v mé vlastní kůži! Cítila jsem se být sama sebou! Pocit k nezaplacení!

Žijeme v tak uspěchaném světě, kde je stres a shon běžnou součástí každodenní reality. Ani nás nenapadne se ptát, zda je to normání. Protože to dělají všichni. A tak jdeme jako stádo ovcí s davem a zkrátka děláme co dělají ostatní. Posloucháme a řídíme se pravidly. Protože když se oddělíme, hrozí nám vyloučení ze společnosti. Já jsem se ,,vyloučila" sama tím, že jsem se odstěhovala na Hawai'i. Abych se zde, kde má život a jeho prožívání nejvyšší prioritu - mohla spojit s tím, kdo opravdu jsem. Smířit se s tím, že co je normální pro ostatní, není normální pro mě. Pustit myšlenku, že jsem silná a připustit si, že jsem slabá a nemusím už nikdy nic VYDRŽET!

Peníze nemají hodnotu

2. března 2015 v 0:32 | Lucie
Je mi jasné, že tímto článkem pobouřím spoustu lidí. Respektive ne lidí jako takových, ale jejich myšlenkové koncepty neboli ego.

Mám pro vás dobrou zprávu: Peníze nemají hodnotu! Ano, jsou v mnoha případech potřeba na to, abychom zaplatili nájem, potraviny nebo jízdenku na autobus. Samozřejmě je jasné, že i toto jsou myšlenky a každý z nás najde alespoň jeden příklad, kdy nemusel platit nájem ani jídlo. I když to někdy bylo třeba jen na pár dní.

Budu vycházet z mé současné situace. Abych mohla bydlet tam, kde bydlet chci, potřebuji peníze na zaplacení nájmu. Variantou by bylo bydlet v levnějším ubytování - což jsem vyzkoušela a nefungovalo to. Další možností je bydlet pod stanem, což bych měla po dobu jednoho měsíce zdarma - avšak to není mou prioritou. Dále potřebuji peníze na jídlo, i když se mi často stává, že někdo z mých známých přinese pomeranč či avokádo, které mu někdo daroval.

Pokud vím, kolik tyto náklady jsou, otázkou není zda je život na Hawaii drahý a zda si ho mohu dovolit, ale jak tyto peníze sehnat (vytvořit), abych tu mohla žít a bydlet v místě, které se mi líbí.

Podnikám a nikdy dopředu nevím, kolik peněz mi přistane další měsíc na účtě. Mám velké štěstí, že můj pronajímatel po mě nechtěl výpis z bakovního účtu, protože na základě toho by mi apartmán jistě nepronajal. A tak mi nezbývá než důvěřovat, že peníze přijdou. Co se stane, pokud ne? Vůbec nic! Mám tolik možností: můžu jít pod stan, můžu si vypůjčit na letenku zpět do ČR, prodat mé auto a odletět. A pak přichází dalších tisíc možností, o kterých teď nemám ani tušení.

Seminář Byoron Katie, na který teď jedu stojí přes 100 tisíc korun. Letos mě napadlo zažádat o stipendium, protže jsem na něj neměla. A vyšlo to! Zbytek jsem našetřila. Když jsem se o tomto semináři před pár lety poprvé dozvěděla, myslela jsem si, že je to šílené a že bych to nikdy už z principu nezaplatila! (Tenkrát jsem na to měla peníze, protože jsem pracovala v Německu). Pak jsem vyhořela a odešla z práce. Byla jsem nezaměstnaná a na účtě jsem měla 200 tisíc korun. Potkala jsem jednu známou, která se mě zeptala: ,,Jedeš v létě (za půl roku!) na seminář The Work?" Já: ,,Je to tak drahý! Nemám na to! Jsem nezaměstnaná a vůbec nevím, co bude!" Ona: ,,Když na to nemáš, tak na to ještě nejsi připravená!" Otočila se a odešla. Všechno ve mě vřelo, říkala jsem si, jak ona nemůže vůbec chápat v jaké jsem situaci a vůbec co to celé pro mě znamená! Sto tisíc! Od toho momentu ve mě však něco začalo vrtat. Byla to má touha srdce neboli intuice, která mi říkala, že mám jet! Týden na to jsem v záložkách náhodou našla poukázku na slevu 15 tisíc korun z ceny tohoto semináře. Více podpory jsem už nemohla dostat. Bylo to jasné! Musím se přihlásit, i kdybych za půl roku neměla co jíst! Bylo to v době, kdy jsem z těch naspořených 200 tisíce měla už koupenou letenku do Kostariky a chtěla jsem alespoň měsíc cestovat. Přesto jsem to udělala. Půl roku dopředu jsem zaplatila seminář. Když přišlo léto a doba semináře, byla jsem na nule. Tenkrát mi nezbylo, než jít vybrat mé stavební spoření. K mému překvapení na něm bylo více peněz, než jsem čekala! Věděla jsem, že z nich mohu další 3 měsíce žít. Protože jsem tenkrát nevěděla co, jak a kde chci dělat, zůstala jsem nezaměstnaná. Seminář The Work s Byron Katie mi natolik změnil život, že po jeho absolvování jsem věděla, že má hodnotu miliónů. Vrátil mi zpátky můj život, mé sny a mou svobodu!

Co tímto příkladem chci říci? Že je jedno, jakou cenu věci v našem životě mají. Pokud na ně nemáme a moc si je přejeme, pak máme možnost být velmi kreativní a buď si peníze vydělat nebo hledat jinou cestu, jak to získat bez peněžních prostředků. Dám vám příklad. Jedním z mých snů je žít v domě na pláži. Tento měsíc se mě to splnilo a nepotřebovala jsem k tomu ani dolar. Hlídala jsem dům, který je na pláži a starala se o dva pejsky v době, kdy jejich majitelé nebyli doma. Hodnotu, kteorou jsem tím získala - bych jen stěží vyčíslila. Dobře, řeknete: ,,Chci jachtu, ale nemám na ni!" Pak vám mohu říci, že právě teď jachtu nepotřebujete, jinak byste ji měli! Už měsíc si chci koupit nové šaty. Cena šatů se pohybuje zhruba kolem dvou tisíc korun. V hlavě se mi honí myšlenky, že na šaty nemám peníze a že si je teď nemohu dovolit. Jasné je, že pokud si je teď nemohu dovolit, pak je NEPOTŘEBUJI. Myslet si, že je potřebuji a nemít na ně, by mě uvádělo v šílenství! Znamená to, že je nebudu mít za měsíc? Ne! Za měsíc může být všechno jinak! Budu mít šaty i jachtu! Přesně v moment, kdy to potřebuji!

Tento měsíc mi přišla myšlenka: chcí mít vydanou knížku ve vydavatelství Louise Hay! Nejlépe teď hned! Když jsem tento nápad do detailu zkoumala, přišla jsem na to, že to není pravda! Užívám si své soukromí, volnost být na pláži kdykoliv mám chuť a možnost vypnutého telefonu! Už jen napsání knížky znamená odříkání na nějakou dobu a pokud bude mít úspěch, znamená to spoustu telefonátů a také cestování. Je dobré si uvědomit, že si často něco přejeme, ale nejsme ochotni obětovat to, co si to žádá (v mém případě volný čas)! A to je v pořádku. Proto se naše přání vždy plní až tehdy, když jsme na to připraveni!

Peníze mají přesně takovou hodnotu, jakou jim ve vašem životě přisuzujete! Bez této hodnoty jsou jen číslem. Něčím, co je napsáno na výpise z banky nebo na samotné bankovce. Nic víc. Proč se stresovat kvůli číslu? Proč se hnát za číslem? Proč si ničit naše zdraví kvůli číslu? To, co opravdu chceme je pocit, který nám peníze dají. Nebo pocit z toho, co si za ně koupíme. Nikdy to není ta věc jako taková.

Vyzkoušejte to!

Napiště si:

Kdybych měl/a peníze, tak... (například bych nemusela pracovat, bych si koupila šaty, bych byla v klidu, bych měla více krásy v mém životě, bych více cestovala atd.)

Až si to napíšete, tak si představte, že už to máte. Ten dům, šaty, volný čas atd. A prociťte ten pocit! Odpoutejte svou pozornost od peněz a zaměřte ji na to, jak si tento pocit můžete dávat! Pocit mít nové šaty, pocit být bez práce nebo dělat práci, která vás baví, pocit cestování atd. Druhým krokem je to, že vymyslíte způsob, jak si to dát - šaty, dům, cestování...aniž byste na to potřebovali peníze, respektive abyste si to mohli dopřát s tím, co máte! Začněte hledat na internetu, začněte se ptát lidí a řešení k vám přijde! Místo výmluvy, že vám chybí peníze - začnete konat! A vesmír vás začne podporovat!

Pokud bych penězům stále dávala takovou moc (hodnotu), jakou jsem jim dávala ve svém životě dříve, nebyla bych dnes na Hawaii - na jednom z nejdražších míst této planety. Nebuďte otroky peněz! Nic vám nedají - protože neexistují jinde, než ve vaší hlavě!


Život v zajetí aneb jakou cenu platíme za to, že nežijeme náš plný potenciál

1. března 2015 v 4:15 | Lucie |  Inspirace
Když se řekne život v zajetí, vybaví se mi zvířata v zologické zahradě a co víc, v nějaké malé kleci, kde se sotva mohou pohybovat. Vyrůstala jsem v Liberci a možná někteří z vás vědí, že tam máme jednu z nejstarších ZOO v Evropě. Možná právě proto je to také jedna z nejmenších ZOO, co se týká výběhů pro zvířata. Tak asi jako každé dítě jsem tam ráda chodila. Fascinoval mě především výběh žifar a slonů, který byl tak malý, že se tam zvířata sotva mohla pohybovat. Od první třídy jsem chtěla být ošetřovatelkou!

Když jsem pak v 18 letech navštívila Afriku a viděla tato zvířata volně v přírodě, zabolelo mě u srdce. Z mého dnešního pohledu vím, že to zabolení nemělo co dělat s těmi zvířaty, ale se mnou. Byla to má bolest mého vlastního zajetí.

Kolik času našeho života my lidi strávíme v zajetí? Jak často děláme věci, které upřímně dělat nechceme a co je ještě horší, děláme ze sebe někoho, kým nejsme? Když se podívám zpět na můj život, mohu to říci téměř s jistotou - každý den! Začínáme v zajetí rodičů, později školy, partnerů, kamarádů, manželství, práce, peněz, životního stylu, módy, jídla - v zajetí myšlenek o tom, jací před ostatníma musíme být, abychom je neztratili a co všechno pro to musíme udělat. Říkáme: ,,Kdybych nemusel do školy, tak bych....Kdybych měl jiné rodiče, tak bych...Kdybych měl více peněz, tak bych..."Kdykoliv si toto řekneme, jsme v zajetí. Dávat vinu ostatním za náš život a přetvařovat se je to pro nás tak běžná věc, že nad ní ani nepřemýšlíme. Zkrátka to děláme. Přetvařujeme se a říkáme tomu: milující, chápaví, milí, pracovití, krásní atd. Ve skutečnosti jsme na tom však mnohem hůř, než zvířata v ZOO. Proč? Protože narozdíl od nich máme volbu. A i když to sami před sebou šikovně skrýváme a tajíme, všichni to někde uvnitř víme. A tak hrajeme tuto kolektivní hru OBĚTI.

Je to pochopitelné. Bolest, které bychom museli čelit, pokud bychom si přiznali, že volbu máme, je velká! Ztratíme naši oběť, naše stížnosti a často také náplň života - ostatní lidi. A to ve dvojím smyslu. Zeptejte se sami sebe, kolik času denně přemýšlíte o ostatních lidech? Kolik času strávíte na internetu - FB - tím, že čtete o ostatních lidech? Kolik času se díváte na filmy o ostatních lidech? Kolik času v práci se zabýváte ostatníma lidma a tím, co pro ně musíte udělat a co si o vás myslí? Druhý smysl ztráty ostatních lidí jako náplně života je jejich odchod z vašeho života. Strach z toho, že je ztratíme, když budeme tím, kým opravdu jsme.

Jak se vám v tomto zajetí žije? Chudáci zvířata! Ne zvířata, ale my!
Kde všude ještě potlačujete to, kým opravdu jste?

Napište si to:


Kdybych nemusel, v práci bych nedělal...

Kdybych nemusel, ve vztahu bych nedělal...

Nebo chcete-li:

Kdybych mohl, ve vztahu bych dělal...

Kdybych mohl, v práci bych dělal...


A pak přejděte k širšímu seznamu:

Kdybych nemusel ……, tak bych…..


Tímto definujete vaši klec. Je dobré vědět, jak je velká, kolik v ní máte prostoru a vůbec samotné uvědomění, že jste v kleci. Na Hawaii jsem se naučila jednu věc: vždy si pamatuj, odkud přicházíš. Jinými slovy: abys věděl, kde se právě nacházíš, musíš vědět, odkud jsi vyrazil. Tvou výchozí pozici. Jen tak můžeš jít dál.

K tomu, abyste se mohli vydat na cestu potřebujete kromě vašeho rozhodnutí ještě další věci:

Kánoe (prostředek, který vás tam dopraví - vaše nohy nestačí - je to dlouhá cesta! - jinými slovy metodu, kterou budete každý den pracovat sami na sobě. Pro mě to byla metoda 4 otázek - The Work)
Dobrý vítr - příležitost (musíte na ni však každý den čekat a být připraveni)
Posádku - alespoň jednoho člověka, který vás podpoří, když přijde bouře

Než se na cestu vydáte, je dobré vědět, že jednu věc vaší cestou ztratíte! JISTOTU. Jistota klece. Ať už pro vás jistota znamená cokoliv, abyste mohli vyrazit, jistota domovských břehů se vytratí. Jistota toho, co znáte a na co jste byli zvyklí. Přijdou chvíle, kdy vám vaše klec bude chybět. Bude vám chybět pravidelná potrava, budete mít strach, že se v novém prostoru ztratíte, budete mít strach, že najednou může přijít něco, co jste nečekali - což se v kleci jen těžko mohlo stát.

A tak na tomto místě bych ráda vyjádřila úctu ke všem našim částem, které ještě žijí v kleci. Žádá si to spoustu energie, která spočívá v každodenním sebezapření. Často doprovázené fyzickými projevy - jako jsou nemoci a bolesti různých částí těla. Vyjadřuji také úctu k těm částem nás, které se již osvobodily a dobrovolně se rozhodly klec opustit. I to, vyžaduje velkou odvahu. Honit potravu, nástrahy predátorů…Zato však: VÝBĚR - každý den, každý okamžik! Vaše zvířecí instinkty jsou opět součástí vašeho života! Jste volní! Absolutní svoboda!


(To mě vede ke vzpomínce, že se můj první přítel jmenoval přijímením Svoboda. Kdybych se dnes rozhodla vdát za muže s tímto jménem, pak bych si určitě jeho jméno vzala za své - bez přípony -OVÁ. Lucie Svoboda :-)

Jak poznáte, že je to ten PRAVÝ?

23. února 2015 v 4:13 | Lucie |  Vztahy

Odpověď je velmi jednoduchá! PODLE TOHO, ŽE VÁS BUDE VYTÁČET K NEPŘÍČETNOSTI! Bude vám říkat věci, které jste už nikdy nechtěli slyšet a od kterých jste navždy chtěli utéct! Ve vztahu se budou opakovat přesně ty vzorce, které jste oba dva už tolikrát prožili! Jak to vím? Nedávno jsem měla debatu na toto téma s mými přáteli. Oba dva toho za život již hodně vyzkoušeli a čekali na toho pravého až do svých 40 let. Až se potkali! Oba z nich tvrdí, že zažívají vztah svých snů a že se jim splnily veškerá přání v této oblasti. Jejich vztah mě dojímá, kdykoliv mi něco vypráví a když je vidím dohromady, je radost je pozorovat! Oba dva jdou intenzivní cestou seberozvoje a ovládají různé techniky, jak na sobě pracovat. Vypadalo to tak ideálně, až jsem se jednou mého kamaráda zeptala, jaké to opravdu je? Odpověděl mi velmi upřímně: ,,Tolik bolesti ve vztahu jako s mou ženou jsem nikdy nezažil! Umí mě zranit v těch nejcitlivějších místech! Už tolikrát jsem si balil kurfry!" Ale nikdy od ní neodešel. A o tom to je. O závazku být spolu a ochotě dívat se na naše emocionální zranění - která nepramení od partnera, ale jsou v nás už ode dávna. Někdo by řekl od dětství a možná to je ještě od dob našich předků a prapředků. Kdo ví. Neseme si to v buňkách našeho těla.

Nechci tady mluvit o tom, že tohle je PRAVÁ LÁSKA. Podle mého názoru je pravá láska úplně něco jiného. Láska je to, čím jsme a z čeho jsme se narodili. Je to pocit klidu, vnímání přítomného momentu a pocitu naplnění - toho, že právě v tento moment nám nic nechybí. Cítíme se v bezpečí a spokojení. Tento pocit nemá se vztahem k ostatním lidem nic společného. Ano, můžeme ho prožívat i ve vztahu k ostatním, ale prožíváme ho (někdy s větším vypětím, někdy s menším) i když jsme sami. Já jsem například dnes prožila takový okamžik v obchodě s potravinami. Pocítila jsem takový příliv lásky tím, že jsem našla potraviny, které jsem dlouho nemohla sehnat a k tomu uslyšela z rádia mou oblíbenou písničku. Ano, tak málo mi stačilo, abych byla na okamžik zamilovaná! A pak moje mysl přešla do budoucnosti v myšlenkách na to, co budu vařit a tím jsem se zase od tohoto okamžiku vzdálila.

Měla jsem ve vztazích zlomené srdce už snad stokrát! Zároveň mám v sobě něco, co mě žene do romantických vztahů naplno! Nevím co to je. Možná touha po dobrodružství. Díky této části mě, jsem v mém životě zažila tolik dobrodružství, o kterých si možná někteří mohou nechat jen zdát! Již od střední školy jsem neustále potkávala muže, kteří se mi dvořili. Na táboře jsem měla toho nejhezčího kluka! V mém životě jsem měla několik (4) dlouhodobých vztahů. Nejdelší z nich trval 6 let. Vždy pro mě byly bolestivé a moc jsem se trápila! S jedním velkým rozdílem oproti současnosti: neuměla jsem s tím tenkrát pracovat a myslela jsem si, že musím potkat jiného muže, aby se tím mé problémy vyřešili. To vše se změnilo v jeden okamžik. Žila jsem tenkrát v Německu a měla už přes rok vztah. Přes krásné chvíle, které jsme společně prožívali, byl opět plný bolesti. Přesně si pamatuji ten moment, když ve mě něco přecvaklo a já si řekla! A dost! Už nechci trpět! Z krabice jsem vytáhla mé deníčky, které jsem si dříve psala. A co jsem v nich našla? Popisovala jsem tam stále to samé dokola. Jedno s jakým mužem jsem byla, odehrávalo se to stejné drama. V tu chvíli mi to došlo! Jediný, kdo ve vztazích byl stejný jsem byla já! Já jsem byla ta, která musí něco změnit! Otevřela jsem dveře změně! Další den přišla kamarádka s knížkou, která mi změnila život! (V překladu z němčiny - Miluj sama sebe a je jedno koho si vezmeš!) Dostala jsem odpovědi na všechny otázky! Poslední dílek skládačky bylo: ale jak na to? A tím by byla metoda The Work a knížka Měj rád skutečnost od Byron Katie. Našla jsem ji v doporučené literatuře zmíněné německé knížky).

Od té doby jsem samozřejmě procházela dalšími vztahy, i když žádný z nich nebyl dlouhodobý. Jak jsem na sobě pracovala a odstraňovala bariéru, kterou jsem si za ta léta vytvořila, která mě chránila, tak se mé srdce stávalo zranitelnějším. Říkala jsem si, když jsem teď více zranitelná, tak jistě přijde někdo, kdo mi mé srdce nezlomí! Jako odměna! To je však iluze. Vždy přišel někdo, kdo mi mé srdce zlomil vejpul! Bylo to o to horší, protože jak jsem se otevírala novým dobrodružstvím a lásce sama k sobě, přicházeli úžasní muži! Nejen ještě krásnější, ale také vědomější, romantičtější, svobodnější a zkrátka velmi zajímaví muži se zajímavým životním osudem. Všichni se ke mě chovali jako k bohyni, což reflektovalo mou sebelásku. Jenže pak - něco se stalo a bylo po všem! Většinou to bylo tím, že jsem projevila mé emoce jako byl strach, stud, smutek a začala jsem o nich mluvit a tito muži se lekli. Zbožňovali mé ,,pozitivní" emoce a to byl také důvod, proč se do mě zamilovali. Avšak nechtěli přijmout tu druhou část mne. A tak ze vztahu vycouvali nebo jsem vycouvala já. Většinou to probíhalo současně. Jejich častá věta zněla: nechci být součástí těchto tvých emocí a nechci se tím zabývat. Byl to rozhodně posun z mé strany, protože jsem tyto emoce již neskrývala jako dřív, čili se projevily hodně brzy. Při mém posledním rande během jednoho dne. A tak bylo velmi brzy jasné, že z takového setkání partnerský vztah nebude. (Když si dnes na některé tyto muže vzpomenu, mají velmi povrchní vztahy, které jim v určité formě vyhovují - po sexuální stránce nebo po přátelské stránce atd. Často v tom vztahu hrají roli malého kluka, ale rozhodně nejsou šťastni).

To celé mě donutilo přemýšlet o konceptu harmonických vztahů a mé vlastní zkušenosti se zlomeným srdcem. Došla jsem k jednomu závěru: VE VZTAZÍCH BUDEME VŽDY PROŽÍVAT BOLEST! Jedinou otázkou, kterou si musíme klást je: STOJÍ TO ZA TO? Stojí ta cena, kterou platím za to být s tímto člověkem za to? Pokud je naše odpověď ANO, pak jsme na správné cestě. Pokud se snažíme vyhnout zlomenému srdci a hledáme harmonii, pak můžeme být velmi zklamaní až se jednoho dne něco přihodí a náš partner (partnerka) odejde. Zjistíme totiž, že naše motivace mít harmonický vztah vedla k tomu, že jsme nežili podle vlastních představ, ale podle představ partnera. Když odejde, mám pocit podvedení. A to se také děje: PODVEDLI JSME SAMI SEBE. Takových případů je spousta ať už z mé vlastní koučinkové praxe nebo z příběhů mých známých. Když jsem si toto uvědomila, tak jsem se podívala zpět do mé minulosti a upřímně si u každého vztahu odpověděla na tuto otázku. Překvapivě mi u několika mých dlouhodobých partnerů přišla odpověď NE - nestálo to za to. A naopak u některých krátkých romancí byla odpověď ANO - i přes zlomené srdce to rozhodně stálo za to!

Pokud se snažíme najít harmonii ve vztazích, pak často potlačujeme sami sebe. Ve vztazích bychom měli hledat AUTENTICITU. Být sami sebou jak nejvíce to dokážeme a tuto stránku neustále rozvíjet. A to stojí velkou odvahu! Můžeme totiž o partnera přijít - ztratit jistotu, pocit bezpečí a ,,harmonii". Můžeme však získat něco, co nám nikdy jiný nemůže dát: sami sebe! Žít svobodně to, kdo opravdu jsme! A co je víc než tohle? Mám kolem sebe manželské páry, kterým se toto podařilo. Všichni se shodují na tom, že je to neustálá práce a závazek být spolu a ještě lépe - být věrný sám sobě. Mít největší respekt sám k sobě a k tomu, kým opravdu jsme. Učit se pracovat s našimi emocemi, ale neskrývat je! Naopak, vyjít s nimi na světlo - ať už ve vztahu, nebo na veřejnost!

Věřte tedy, že pokud vás váš partner vytáčí a láme vám srdce stále dokola, je tím PRAVÝM! Pokud jste ve vztahu sami sebou a on s vámi stále je, pak je to fungující vztah! Znamená to, že s ním nezažijete harmonii? NE. Autentický vztah je o všech emocích! Je o splněných přáních i největších zklamáních, je o radosti i utrpení - JE O ŽIVOTĚ!

A nakonec si kladu otázku - když tohle všichni z nás víme a známe - kde se v nás bere ten ideální koncept harmonického vztahu jako jediného možného, správného a fungujícího vztahu??? A další koncept: Pravého vztahu, který vydrží nadosmrti! Není náhodou to jediné pravé TO, co prožíváme právě teď?

Tento týden jsem dostala emailem jako odpověď tuto básničku:

Drahý člověku:

Všechno jsi to šapatně pochopil.

Nepřišel jsi sem, abys byl mistrem bezpodmínečné lásky.
To je to odkud jsi přišel a kam se vrátíš.
Přišel jsi sem, aby ses naučil osobní lásku.
Univerzální lásku. Zmatenou lásku. Sladkou lásku.
Šílenou lásku. Zlomenou lásku. Celou lásku.

Naplněnou božskostí.
Prožitou skrz ladnost klopýtání.
Předvedenou skrz krásu...nepořádku.
Často.
Nepřišel jsi sem, abys byl perfektní.
To už jsi.
Přišel jsi sem, abys byl úžasně člověkem.
Chybným a skvělým.

A potom znovu vystoupat do vzpomenutí.

Ale bezpodmínečná láska? Přestaň vykládat tuto historku.
Láska - ve skutečnosti - nepotřebuje žádná další přídavná jména.
Nevyžaduje rozvíjející větný člen.
Nevyžaduje podmínku ani to být perfektní.
Jediné o co tě žádá je, aby ses ukázal. A dělal to nejlepší, co dokážeš.
Abys byl přítomný a cítil se naplněný.
Abys zářil a létal a smál se a plakal a zraňoval a léčil a padal
a znovu vstal a hrál si a pracoval a žil a umřel jako TY.

To je dost.

To je více než dost.

-Courtney A. Walsh






Mylné domněnky o syndromu vyhoření

22. února 2015 v 4:22 | Lucie |  Stres v práci
Pojem "syndrom vyhoření" je v poslední době velmi často zmiňovaný. Jeho definici najdete např. na Wikipedii. Jeho konečná fáze se definuje jako absolutní vyčerpání způsobené dlouhodobým stresem. Spousta z nás jím trpí, aniž bychom si to uvědomovali. Většinou ho spojujeme s pracovním prostředím, ale pravdou je, že přichází často i v osobním životě a může být kombinací obou, tak jak to bylo u mě.

1. Mylná domněnka o syndromu vyhoření: Poznám, že jsem v ohrožení a že procházím některou z jeho fází
Náznaky syndromu vyhoření se pomalu vplížily do mého života. Neměla jsem do ničeho chuť, neměla jsem energii, byla jsem nespokojená se svým životem v Německu a se svou prací. Bolesti zad byly častější a jóga přestala pomáhat. Cítila jsem vnitřní neklid a trápila mě nespavost. Cítila jsem se prázdná a sama.

V práci jsem byla vždy zodpovědná a brala jsem ji vážně. Pracovala jsem ráda a chtěla jsem moji práci dělat perfektně. Pracovala jsem v Německu na centrále jedné nadnárodní společnosti a měla jsem na starosti celosvětové projekty v oblasti IT služeb, komunikačních technologií a softwaru. Kvůli zajímavému projektu jsem změnila pozici. Nakonec z projektu z různých důvodů sešlo a místo více zajímavých úkolů jsem najednou dělala práci, která mě vůbec nenaplňovala. Úkolů začalo přibývat a zátěž se zvyšovala. Měla jsem pocit, že i kdybych v práci přespala, nebyla bych schopná vše vyřídit včas. Do toho přibyly komlikace s dodavatelem. Zodpovědnost a očekávání uvnitř společnosti na náš tým rostly. Nebyli jsme schopni pokrýt poptávku uvnitř společnosti v termínu. S nespokojeností rostly stížnosti. Často jsem jezdila z práce se slzami v očích. Cítila jsem se zdrcená z toho, že chci práci dělat lépe, ale nevědela jsem jak. Měla jsem pocit zoufalství a neschopnosti cokoliv změnit. Začala jsem být alergická na zvonění telefonů a s každým přicházejícím emailem se mi dělalo zle od žaludku. Postupně jsem ztratila orientaci a nebyla jsem schopná si stanovit priority. Začala jsem na něčem pracovat a nedokázala se soustředit. V hlavě mi stále běhaly myšlenky: to nemůžu stihnout, to nemůžu zvládnout.

Zajímavé je, že jsme schopni žít i roky v dlouhodobém stresu. Přijde víkend, dovolená nebo nějaká radostná událost v našem životě a my se odragujeme a znovu dobijeme baterky. Problém je ale v tom, že ty baterky dobijeme pouze na nějakých 30 procent a tato zásoba se během prvních dnů po dovolené opět vyčerpá. No a pro mě byla konečná fáze syndromu vyhoření taková, kdy jsem nebyla dobití ani na 30 procent schopná. Kdy mi víkend na regeneraci už nestačil. Je to jako spirála, která se točí rychleji a rychleji a nakonec vás pohltí.

Jednoho večera jsem se vracela domů z práce. Jela jsem autem a uvědomila jsem si, že ho neřídím já. Byla jsem mimo. Ani nevím, jak jsem dojela domů. Zabouchla jsem za sebou dveře a zhroutila jsem se. V hlavě mi zněla jediná věta: Už se tam nemůžu vrátit! A další věta: Co budu dělat? Co teď?
2. Mylná domněnka o syndromu vyhoření: Pomohu si sám nebo mi pomůže má rodina

Bylo mi jasné, že jediný, kdo můj stav pochopí bude někdo, kdo podobnou situaci zažil. Třesoucím se hlasem jsem zavolala svému známému, koučovi, který mi doporučil zajít k doktorovi a dát si pár týdnů oddech. Doktor mě nechal dva týdny doma. Když jsem se od něj vrátila, sedla jsem si v obýváku na zem a pohltil mě smutek, pláč a zoufalství. Byla jsem na dně. Měla jsem pocit, jakoby někdo umřel. Cítila jsem, že něco skončilo a v budoucnosti jsem viděla jen černo. Cítila jsem bezmoc. Dnes vím, že jsem to byla já, kdo umřel. Ta Lucie, kterou jsem až doposud byla ten den umřela. Měla jsem hrozný strach, nevěděla jsem co budu dělat dál, jak budu žít. V tomhle zoufalství jsem strávila několik dnů. Chtěla jsem být sama, nebrala jsem telefony a nekomunikovala jsem. Nakonec to byl kurz španělštiny, který mi pomohl. Bylo to něco, co mě bavilo a co jsem dělala pro sebe. Kurz jsem nechtěla propásnout, a tak mě to donutilo se obléci a vyjít z domu. Začalo svítat malé světlo. Další dva týdny jsem se procházela po lese a snažila se být v klidu. Sebemenší zvýšení hlasu jiné osoby ve mě vyvolávalo okamžitě pocit na zvracení.

Moc jsem nechápala, co se se mnou děje, ale bylo mi jasné, že nemůžu ve firmě zůstat a že nechci žít v Německu. Stále více mi bylo jasné, že JÁ jsem ta osoba, co musí změnit můj život. Rozhodla jsem dát v práci výpověď. Obávala jsem se reakce svého šéfa. Dva roky jsem usilovala o novou smlouvu, kterou jsem přesně dva týdny před mým zhroucením dostala. Její součástí byl také vyšší plat. Můj šéf se mnou počítal. Na okamžik, kdy jsem mu předávala výpověď nikdy nezapomenu. Byl to jeden z nejtěžších momentů v mém životě. Myslím, že mé rozhodnutí tenkrát bylo tak jasné, že se mi šéf ani nesnažil odporovat. Naopak. Podpořil mě a nabídl mi pomoc.

Dohodli jsme se, že přijdu do práce ještě na předání úkolů a kontaktů mé nové nástupkyni. Pracovní prostředí mě ale během několika hodin začalo stresovat stejným způsobem. Nebyla jsem schopná číst, psát či komunikovat s jinými lidmi. Nejedla jsem a nakonec jsem začala zvracet. Nerozumněla jsem tomu, co se s mým tělem děje. To mě opět donutilo zavolat mému známému koučovi. Tenkrát mi položil jednu důležitou otázku: Proč tam ještě chodíš? Já se zamyslela a řekla: protože chci ostatním pomoci. V tu chvíli mi bylo jasné, že to dělám na úkor svého zdraví. Známý mi odpověděl:
Syndrom vyhoření je něco, co nedokážeš logicky vysvětlit. Je to jako když jíš nějaké jídlo spoustu let a najednou ti po něm začne být špatně.
A přesně tak jsem se cítila. Doporučil mi, abych poprvé v životě začala myslet jen sama na sebe a na své zdraví.

Syndrom vyhoření je těžké pochopit a lidé, kteří ho sami neprožili vám nejspíš nebudou rozumnět. Možná ani váš partner nebo vaše rodina. U mě to tak bylo. Vysvětlování nic nepřinášelo. Okolí nechápalo, jak se z ničeho nic může něco takového stát a zároveň o mě měli strach, co se mnou bude, když nebudu mít práci. Byla jsem na veškerá rozhodnutí sama. Když jsem se rozhodla opustit skvěle placenou práci, odstěhovat se po několika letech z Německa a tím se vzdát podpory v nezaměstnanosti bez vidiny něčeho nového, většina lidí mě měla za blázna.
3. Mylná domněnka o syndromu vyhoření: Odpočinek mi pomůže
Může to na začátku vypadat jako běžná únava a to vás může vést k omylu, že pokud si dostatečně dlouho odpočinete, bude to zase v pořádku. Někteří lidé začnou brát antidepresiva. To první, co potřebujete, je dobít energii. Mě osobně pomohlo odjet.
Vypověděla jsem nájem, sbalila si věci a odjela jsem na dva měsíce s batohem na zádech do Kostariky. Jako dnes vidím, jak jsem stála u odbavovací přepážky na letišti. Měla jsem šílený strach. Poprvé jsem cestovala tak daleko, bez plánu a sama. Vůbec jsem si nedokázala představit, co mě čeká a byla jsem smutná, že opouštím své přátele v Německu. Mým odjezdem jsem se vzdala nároku na dávky v nezaměstnanosti. Na účtě jsem měla zhruba 200 tisíc korun a neměla jsem ani ponětí, co se bude dít, až se vrátím.

Ale někde hluboko uvnitř jsem cítila, že dělám dobře. Vzdala boj se životem a začala jsem svůj život ŽÍT.

4. Mylná domněnka o syndromu vyhoření: Vše vyřeším, když změním práci

Vyhoření je způsobeno našimi myšlenkami a reakcí na ně. Dokud máme stejné myšlenky, je jen otázka času, kdy se dostaneme do stejné situace. Řešením je se na tyto myšlenky podívat a prozkoumat je. Je to cesta sebepoznání. Dobré rady jako neber si to tak osobně, nestresuj se apod. nám život nezmění. Ani dlouhá pauza, odstěhování se, změna zaměstnání nebo partnera nám od vyhoření nepomůže. Vrátí se. Proč? Protože MY jsme ten projektor. Vidíme nás, ostatní a svět skrz filtr našeho vnímání. My jsme ti, kdo věří našim myšlenkám. Pokud chceme něco jiného, musíme MY něco změnit.
Přestože jsem se později odstěhovala z Německa do španělské Barcelony, kde jsem žila svůj sen a za dva roky jsem se odstěhovala do ráje na zemi - na Hawaii, nevyřešila jsem tím mé vyhoření. Práce, kterou se zabývám, mě hluboce naplňuje a je mou prací snů. Přesto jsou okamžiky, kdy se cítím podobně, jako když jsem tenkrát vyhořela. Absolvovala jsem mnoho školení v Německu a v Americe, kde jsem se věnovala mým myšlenkám. Mám důvěru v život a důvěru v mé schopnosti. Už vím, že má vnitřní pohoda je na prvním místě a že v životě jde především o to si ho naplno užít a ne se za něčím honit. Přesto jsou okamžiky, kdy cítím, že opět jedu na doraz, kdy se vrátí pocit bezmoci a frustrace. Mé tělo však od vyhoření na tyto situace reguje velmi citlivě. Při sebemenším odklonu od mé vnitřní rovnováhy se to projeví na mém těle. Například bolestí zad, hlavy či žaludku. Dnes už však vím, že v ten moment je nejvyšší čas zatáhnout brzdu, vypnout počítač i telefon a postarat se nejdříve sama o sebe. Vnitřní klid většinou najdu během několika hodin. Důležité však je, abych se na celou situaci znovu podívala. Jakým myšlenkám jsem věřila, když mě bolela záda. Co jsem dělala, v čem jsem se necítila dobře. Často v takových situacích opět využiji pomoc jiného kouče. Uvědomuji si totiž, že jen odborná pomoc mě posune dál.
Mými klienty jsou muži i ženy. Někteří z nich mají rodiny, malé děti, splácí hypotéku a jejich výchozí situace je jiná, než moje. Přesto společně nacházíme spoustu možností, jak tuto situaci vyřešit, aby nedošlo k absolutnímu vyhoření. Pokud totiž zatáhnete brzdu v momentě, kdy vám zbývá ještě 30 % energie, vaše zotavení může být rychlé. Pokud však dosáhnete úplného zhroucení a budete na nule, zotavení vám může trvat měsíce až roky.

Nabízím individuální koučinkové programy, které jsou specializované na téma VYHOŘENÍ a STRES V PRÁCI. Organizuji také semináře přímo na HAWAI'I, kde se klientům osobně věnuji a společně pracujeme na novém začátku v jejich životě.


Vánoce v tropech

23. listopadu 2014 v 8:15 |  Inspirace


Když jsem byla malá holčička, hodně jsem snila. Má fantazie byla bohatá a vždycky jsem si kreslila, co všechno si přeju. Když můj tatínek zemřel, všechny mé sny byly ty tam! Byla jsem malá holčička se zlomeným srdcem. Někdo, koho jsem tolik milovala odešel navždy. Život nedával smysl. Stal se pro mě dřinou a bojištěm. Když nebudu bojovat, nikdy nenajdu jistotu. Dítě ve mě se ztratilo, život se stal vážným a na hraní či snění nebyl čas. Jeden sen se však nikdy nevytratil! Žít v zemi nekončícího léta, kde voní tropické květy, palmové listí šustí ve větru a břeh omývá azurový oceán.

Tyto Vánoce budou mé první Vánoce v ráji. Venku je 28 C, fouká příjemný větřík a vůbec mi nepřipadá, že se blíží prosinec. Snad ani nedovedu spočítat, kolikrát jsem přesně po tomhle toužila! Dlouho jsem cítila pocity viny za to, že když jsem vyrostla v České republice, měla bych mít přeci ráda zimu a zůstat žít v zemi, kde jsem se narodila. To, že jsem žila v Německu a ve Španělsku byly malé krůčky v porovnání s Hawaií. Žít v tropech, na odlehlém ostrově uprostřed oceánu je obrovský rozdíl.

Když se podívám na svůj život zpátky, uvědomuji si, že vlastně vše, co se mi v žiotě přihodilo a vše co jsem dělala bylo jen z jednoho důvodu: abych dnes mohla být tam, kde jsem a dělat to, co dělám. Všechny ty kurzy angličtiny, kterou jsem se učila od mých 8 let, všechny ty další jazykové školy, ekonomické vzdělání, vysoká škola…A pak má kariéra, ve které jsem byla spokojená, ale nikdy ne šťastná. Jak bych také mohla, když jsem nežila svůj plnýpotenciál. Kariéra mi však dala dobrý základ do mých dalších kroků. Naučila mě se pohybovat ve vztazích na mezinárodní úrovni, jednat s lidmi a učit se věcem, o kterých jsem neměla ani ponětí. Dodnes nechápu, jak jsem se mohla vyznat v procesu výroby ocelové konstrukce automobilů nebo se naučit vše o softwaru a s ním spojených službách. Nakonec jsem měla na starosti všechny smlouvy se světovými IT dodavateli a správu automatizovaných linek řízených počítači. Já, která jsem se vyznala více v kosmetice a v módě, než v čemkoliv technickém. A to všechno v němčině! Začátky jsou vždycky těžké - říká se. A byly. Když jsem přišla do Německa, neuměla jsem si ani objednat kafe.

Dnes vidím všechny tyto zkoušky jako úžasný osobní rozvoj. Kdybych tímto neprošla, nikdy bych nebyla schopná dělat práci, kterou dnes dělám a už vůbec ne se odstěhovat bez jakýchkoliv jistot na druhou stranu světa za svým snem. Bez životní fáze v Německu bych neměla peníze na semináře a cestování a nepoznala bych Byron Katie. Bez mých zkušeností z Barcelony bych nejspíš nikdy nezačala věřit v mé schopnosti a v to, že to dokážu! Můj život by byl úplně jiný.

Je to až magické, když se podívám zpět! Bylo tolik možností, kudy mohla má cesta životem vést. A já jsem si vybrala tu jedinou, která byla vášní mého srdce - splnění si snu!

Dnes večer jsem dostala chuť na zmrzlinu. Jedzím na jedno mé oblíbené místo, kde znám zmrzlinářky. Z toho místa, kde teď bydlím, to však bylo dobrou půl hodinu jízdy. A tak jsem se sama sebe zeptala: ,,Kdyby tohle byl poslední den v mém životě, jela bych na zmrzlinu?" ,,Samozřejmě že ano!" zněla okamžitá odpověď. A tak jsem nasedla do auta a ujížděla soumrakem. Se zmrzlinovým kournoutkem jsem se posadila na lehátko u pláže. Byla už tma, na nebi svítily hvězdy a z nedalekého hotelu se ozývala známá písnička: ,,Někde tam za duhou…se splní tvé sny…" Hlavou mi prolítly obrazy posledních dvou let, kdy jsem o Hawaii snila a tak moc toužila po tom tady žít. Byl to tak vzdálený sen a nevěděla jsem, jak by se něco takového vůbec mohlo stát. A teď tu ležím pod hvězdným nebem, vlny něžně naráží na břeh a šeptají: ,,Žij každý moment jako by byl tvůj poslední, žij každý den, jako by nebylo zítřku!

A tak mě napadá, že nezáleží na tom jak dlouho váš sen trvá a jak dlouho si ho udržíte, protože vše se neustále mění. Po splnění jednoho snu přijde druhý, pak třetí… Důležité je, jak odpovíte na tuto otázku: ,,Kdybych teď zemřel, byl bych se svým životem takovým jaký byl spokojený a ničeho bych nelitoval? Pokud je vaše odpověď ANO, děláte to, co opravdu chcete dělat a žijete každý moment podle svých představ. Pokud je vaše odpověď NE, pak hurá do splnění svých snů! Protože nic a nikdo na světě vám nenahradí ten pocit, když si splníte váš (dětský) sen!


Na závěr pro vás mám civčení: Napište si své hodnoty v životě. Například: pocit svobody, láska, bydlení, fyzické zdraví, vzdělání, volný čas, rodina, cestování atd. A seřaďte je podle priorit. Pod to si napište seznam svých každodenních aktivit. Například: práce, starání se o děti, tanec, kurz vaření, sport atd. Můžete si vzít jeden den nebo celý týden. Pak k těmto aktivitám napište, kolik jim denně věnujete energie. Vemte, že celek je 100 %. Neznamená to jen, kolik času těmi aktivitami přímo trávíte, ale také kolik času nad nimi přemýšlíte. Když to budete mít, tak porovnejte seznam hodnot se seznamem aktivit. Na co jste přišli? (Pokud chcete, můžete si napsat ještě třetí seznam - za co vydáváte peníze. A tento seznam také rozdělit podle procent). Zjistíte tak, odkud vaše frustrace přichází a co udělat, aby vaše aktivity kopírovaly vaše životní hodnoty. Kolik vašeho času a energie týdně trávíte plněním si svých snů a děláním kroků pro ty budoucí?

Těším se na vaše komentáře pod článkem!

Vaše Lucie

Více na Facebooku: https://www.facebook.com/Coachingbylucie

Kam dál