Jak vypadá syndrom vyhoření?

7. listopadu 2012 v 19:14 | Lucie |  Stres v práci
Pojem "syndrom vyhoření" je v poslední době velmi často zmiňovaný. Jeho definici najdete např. na Wikipedii. Spousta z nás jím trpí, aniž bychom si to uvědomovali. Většinou ho spojujeme s pracovním prostředím, ale pravdou je, že přichází často i v osobním životě a může být kombinací obou, tak jak to bylo u mě.

Náznaky syndromu vyhoření se pomalu vplížily do mého života. Neměla jsem do ničeho chuť, neměla jsem energii, byla jsem nespokojená se svým životem v Německu a se svou prací. Bolesti zad byly častější a jóga přestala pomáhat. Cítila jsem vnitřní neklid a trápila mě nespavost. Cítila jsem se prázdná a sama.

V práci jsem byla vždy zodpovědná a brala jsem ji vážně. Pracovala jsem ráda a chtěla jsem moji práci dělat perfektně. V loňském roce jsem kvůli zajímavému projektu změnila pozici. Nakonec z projektu z různých důvodů sešlo a místo více zajímavých úkolů jsem najednou dělala práci, která mě vůbec nenaplňovala. Úkolů začalo přibývat a zátěž se zvyšovala. Měla jsem pocit, že i kdybych v práci přespala, nebyla bych schopná vše vyřídit včas. Do toho přibyly komlikace s dodavatelem. Zodpovědnost a očekávání uvnitř společnosti na náš tým rostly. Nebyli jsme schopni pokrýt poptávku uvnitř společnosti v termínu. S nespokojeností rostly stížnosti. Často jsem jezdila z práce se slzami v očích. Cítila jsem se zdrcená z toho, že chci práci dělat lépe, ale nevědela jsem jak. Měla jsem pocit zoufalství a neschopnosti cokoliv změnit. Začala jsem být alergická na zvonění telefonů a s každým přicházejícím emailem se mi dělalo zle od žaludku. Postupně jsem ztratila orientaci a nebyla jsem schopná si stanovit priority. Začala jsem na něčem pracovat a nedokázala se soustředit. V hlavě mi stále běhaly myšlenky: to nemůžu stihnout, to nemůžu zvládnout.

Zajímavé je, že jsme schopni žít i roky v dlouhodobém stresu. Přijde víkend, dovolená nebo nějaká radostná událost v našem životě a my se odragujeme a znovu dobijeme baterky. Problém je ale v tom, že ty baterky dobijeme pouze na nějakých 30 procent a tato zásoba se během prvních dnů po dovolené opět vyčerpá. No a pro mě byla konečná fáze syndromu vyhoření taková, kdy jsem nebyla dobití ani na 30 procent schopná. Kdy mi víkend na regeneraci už nestačil. Je to jako spirála, která se točí rychleji a rychleji a nakonec vás pohltí.

Jednoho večera jsem se vracela domů z práce. Jela jsem autem a uvědomila jsem si, že ho neřídím já. Byla jsem mimo. Ani nevím, jak jsem dojela domů. Zabouchla jsem za sebou dveře a zhroutila jsem se. V hlavě mi zněla jediná věta: Už se tam nemůžu vrátit! A další věta: Co budu dělat? Co teď?

Zavolala jsem třesoucím se hlasem svému známému, koučovi, který mi doporučil zajít k doktorovi a dát si pár týdnů oddech. Doktor mě nechal dva týdny doma. Když jsem se od něj vrátila, sedla jsem si v obýváku na zem a pohltil mě smutek, pláč a zoufalství. Byla jsem na dně. Měla jsem pocit, jakoby někdo umřel. Cítila jsem, že něco skončilo a v budoucnosti jsem viděla jen černo. Dnes vím, že jsem to byla já, kdo umřel. Ta Lucie, kterou jsem až doposud byla ten den umřela. Měla jsem hrozný strach, nevěděla jsem co budu dělat dál, jak budu žít. V tomhle zoufalství jsem strávila několik dnů. Chtěla jsem být sama, nebrala jsem telefony a nekomunikovala jsem. Nakonec to byl kurz španělštiny, který mi pomohl vyjít z domu a postavit se na nohy. Bylo to něco, co mě bavilo a co jsem dělala pro sebe. Začalo svítat malé světlo. Další dva týdny jsem se procházela po lese a snažila se být v klidu. Sebemenší zvýšení hlasu jiné osoby ve mě vyvolávalo okamžitě pocit na zvracení.

Moc jsem nechápala, co se se mnou děje, ale bylo mi jasné, že nemůžu ve firmě zůstat a že nechci žít v Německu. Došlo mi, že JÁ jsem ta osoba, co musí změnit můj život. Rozhodla jsem dát v práci výpověď. Obávala jsem se reakce svého šéfa, protože jsem jen pár týdnů před mým zhroucením dostala novou smlouvu a také více peněz. Počítal se mnou. Myslím, že mé rozhodnutí tenkrát bylo tak jasné, že se mi šéf ani nesnažil odporovat. Naopak. Podpořil mě a nabídl mi pomoc.

Dohodli jsme se, že přijdu do práce ještě na předání úkolů a kontaktů mé nové nástupkyni. Pracovní prostředí mě ale během několika hodin začalo stresovat stejným způsobem. Nebyla jsem schopná číst, psát či komunikovat s jinými lidmi. Nejedla jsem a nakonec jsem začala zvracet. Nerozumněla jsem tomu, co se s mým tělem děje. To mě opět donutilo zavolat mému známému. Tenkrát mi položil jednu důležitou otázku: Proč tam ještě chodíš? Já se zamyslela a řekla: protože chci ostatním pomoci. V tu chvíli mi bylo jasné, že to dělám na úkor svého zdraví. Známý mi odpověděl: Syndrom vyhoření je něco, co nedokážeš logicky vysvětlit. Je to jako když jíš nějaké jídlo spoustu let a najednou ti po něm začne být špatně. A přesně tak jsem se cítila. Doporučil mi, abych poprvé v životě začala myslet jen sama na sebe a na své zdraví.

Syndrom vyhoření je těžké pochopit a lidé, kteří ho sami neprožili vám nejspíš nebudou rozumnět. Možná ani váš partner nebo vaše rodina. U mě to tak bylo. Vysvětlování nic nepřinášelo. Byla jsem na veškerá rozhodnutí sama. Když jsem se rozhodla opustit skvěle placenou práci, odstěhovat se po několika letech z Německa a tím se vzdát podpory v nezaměstnanosti bez vidiny něčeho nového, většina lidí mě měla za blázna.

Vypověděla jsem nájem, sbalila si věci a odjela jsem na dva měsíce s batohem na zádech do Kostariky. Jako dnes vidím, jak jsem stála u odbavovací přepážky na letišti. Měla jsem šílený strach. Poprvé jsem cestovala tak daleko, bez plánu a sama. Vůbec jsem si nedokázala představit, co mě čeká a byla jsem smutná, že opouštím své přátele v Německu.

Ale někde hluboko uvnitř jsem cítila, že dělám dobře. A tak jsem vzdala boj se životem a začala jsem svůj život žít.

Dnes žiju v Barceloně, městě svých snů, mám práci svých snů a jsem jiný člověk. Před týdnem se mě moje známá zeptala, co bys změnila, kdybys věděla, že máš už jen pár měsíců života? A já odpověděla - NIC. A nejlepší na tom je, že to je teprve začátek!

Když sedím teď na letišti a vidím některé manažery se zavěšeným notebookem kolem krku, aby mohli psát za chůze, s telefonem v druhé ruce, vyvolává to úsměv na mé tváři. Vidím v nich sebe, tu bývalou Lucii, a cítím vděčnost, že už nevěřím tomu, čemu jsem věřila. Minulý týden jsem navštívila baziliku Sagrada Familia od úžasného architekta - Gaudího. Průvodce říkal: zvu vás, abyste si na chvíli sedli a rozjímali, abyste se na chvíli odprostili od shonu běžného života. Tento pojem je v mém životě minulostí.

Burnout je způsoben tím, co věříme sami o sobě, o ostatních a o světě. Řešením je se na tyto myšlenky podívat a prozkoumat je. Je to cesta sebepoznání. Dobré rady jako neber si to tak osobně, nestresuj se apod. nám život nezmění. Ani dlouhá pauza, změna zaměstnání nebo partnera, jak se někteří domnívají, nám od burnoutu nepomůže. Vrátí se. Proč? Protože MY jsme ten projektor, my jsme ti, co věříme našim myšlenkám. Pokud chceme něco jiného, musíme MY něco změnit.

Objevte se mnou metodu The Work™, která vám to umožní!

Přeji vám krásný den a radost v každém okamžiku!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama