Dobrodružství života v přítomnosti

10. září 2013 v 19:21 |  Inspirace
Na dnešní den jsem se těšila! Po týdenním cestování a objevování nádherných míst Kalifonie, jsem měla na programu POUZE let na Hawaii. Těšila jsem se, jak si odpočinu a budu mít čas zpracovat všechny mé zážitky a myšlenky.

Universum mi však přichystalo něco jiného. Ráno jsem seděla ve Starbucks na snídani a měla jsem asi 2 hodiny času, než jsem měla odjíždět autem na letiště. A tak jsem si vyřizovala emaily a skypovala. Nějakou záhadou se stalo, že jsem se o hodinu ,,přepočítala" a když jsem nastoupila do auta a podívala jsem se na hodiny, zjistila jsem, že mi letadlo letí už za hodinu a půl a že přesně touhle dobou jsem chtěla být už na letišti a ne hodinu jízdy od letiště! Co se dá dělat, řekla jsem si. Zkrátka to zkusím stihnout. Nastavila jsem navigaci a vyrazila. Čas, který ukazovala by byl tak tak, pokud bych na letišti ještě nemusela vrátit půjčené auto a doprava byla plynulá.

Vyrazila jsem a asi po 10 minutách jízdy jsem zjistila, že mě navigace vede přes Golden Gate Bridge, což bylo přesně na druhou stranu, než jsem potřebovala. Když jsem se podívala na ukázku celé trasy, vedlo to opravdu na letiště, kam jsem potřebovala. Mělo to však malý háček! Cesta vedla místo jednoho mostu přes dva mosty a přes centrum San Francisca! Nevěděla jsem co dělat, ale nezbylo mi, než zkrátka důvěřovat. Přeplánování trasy by mi zabralo čas a tak jsem si řekla, že v přátelském universu to znamená, že jsem měla vidět znovu Golden Gate Bridge. A byla to opravdu nádherná podívaná! Jak modrá obloha kontrastuje s červenou barvou mostu a od oceánu celou nádheru místy zahaluje a opět odhaluje mlha. Celou cestu jsem překračovala rychlost a věřila, že mě policajti nezastaví. V centru města jsem jednou odbočila špatně a dostala se do dopravní zácpy. Všude byl takový provoz a tolik lidí, že když jsem se podívala na ubíhající čas, můj cíl se vzdaloval.

Co se mi však líbilo bylo, jak jsem byla v přítomnosti. Neměla jsem žádné jiné myšlenky. Pouze odbočit vpravo, vlevo, zařadit se do jiného pruhu, zastavit, rozjet se. V jednu chvíli mě překvapilo, že jsem v naprosté pohodě. Když jsem měla letiště už na dosah ruky a ODLET letadla byl za pouhých 50 minut, zjistila jsem, že ještě musím natankovat, než auto vrátím. Takže jsem ještě vystála frontu na benzínce, natankovala a vyrazila. Měla jsem pocit, že těch 10 minut už nerozhodne. Nasedla jsem do auta a vyrazila směr parkoviště, kde jsem měla auto vrátit. Tam jsem však zazmatkovala, přestala se soustředit a odbočku několikrát přejela. Na celé situaci bylo krásně vidět, jak jsem byla v budoucnosti a ne v přítomnosti a v tu chvíli vše přestalo fungovat. Po chvíli bloudění jsem přijela na parkoviště. Bylo však tak daleko od terminálu, že bych potřebovala minimálně půl hodiny, abych se tam tím jejich autobusem dostala. Nedalo se nic dělat. Přišel pán a zkontroloval auto. Jen tak, aby řeč nestála jsem utrousila, že mám zpoždění a že mi to asi uletí. Odlet byl za 35 minut. V tom ten chlapík zavolal kolegu a řekl mu: odvez ji na letiště! Naskočili jsme do auta, chlapík mi ještě podal okýnkem účet 20 dolarů za odvoz. To mě asi na vteřinu rozhodilo, ale hned v dalším momentě mi došlo, jak se mi dostává úžasné podpory! Aniž bych si o ni říkala! Pocítila jsem vděčnost. Peníze jsou jen prostředek! Taxikář se vybavoval. Řekla jsem mu, ať na to šlápne, že mi to za půl hodiny letí! Nechtěl ale dostat pokutu, takže si jel svým tempem. A opět jsem si uvědomila, že nejsem zase až tak nervózní, jako bych byla ještě před nějakým časem. Vysadil mě a já letěla k přepážce! Přiběhla jsem 2 minuty před jejím zavřením. Bylo to neuvěřitelné! Ještě mě čekala bezpečnostní kontrola, ale to už jsem věděla, že nějak zvládnu. Nakonec jsem seděla v letadle 15 minut před jeho odletem.

Byl to pro mě naprosto neuvěřitelný zážitek! Dnes ráno jsem si od kamaráda před odjezdem vytáhla kartičku s mottem. Stálo tam: Tento okamžik je tím jediným okamžikem! A vzpomněla jsem si na Katie, jak o víkendu říkala důležitou věc. Pokud cítíme vinu, jsme myšlenkama v minulosti. Pokud máme strach, jsme v budoucnosti. Ale když se sami zeptáme: teď a tady, jsem v pořádku? Teď a tady, jsem v pohodě? Ano. Celou cestu jsem byla v pohodě, dokud jsem se soustředila na řízení a pouze na další krok. Zahnout doprava, teď zahnout doleva. Byla to úžasná lekce, která završila mé nové poznatky z víkendu s Katie. Jsem za ni neuvěřitelně vděčná. Jakobych mnohem více do hloubky porozumněla, co znamená být v přítomnosti. A myšlenka: jedu pozdě nebo myšlenka: uletí mi to - zkrátka nebyly pravdivé. Tak proč se jí stresovat? Život v realitě je úžasná věc. Děkuji za The Work a za Katie! Můj život je o tolik lehčí a zábavnější!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama