Pozorovatel aneb když necháme život, aby nás žil

16. března 2014 v 7:06 |  Inspirace
Sedím na terase mé oblíbené kavárny. Z druhého patra mám úžasný výhled na oceán, který má dnes šedomodrou barvu. Je sobota. V místě, kde se nachází kavárna, se do oceánu vlévá řeka. Na jejím břehu sedí matka s dcerou a rybaří. Po chodníku právě prochází muž a v ruce nese bílou růži. Pro koho asi je? V Evropě je právě půlnoc. Jsem ráda za tento časový posun. Dává mi možnost věnovat se sama sobě. Žádné telefony, zprávy ani emaily.

Půvabná servírka mi mezitím přinesla můj oblíbený nápoj: kávu s čokoládou přímo z kalifornské čokoládovny. Osmiletá rybářka změnila svou pozici a začala otáčet prutem do různých poloh, aby tím zvýšila své šance na úlovek. Na starém stromě na břehu oceánu se na zavěšené houpačce pohupuje žena středního věku. Pomalu tam a zpátky, v pravidelném rytmu. Na co asi myslí? Rybářky to vzdaly a vydaly se zkusit své štěstí jinam.

Na stole mi přistál ještě teplý corissant. Namáčím ho do kávy. Chutná lépe než v Paříži! Po chodníku prochází mladá dívka s vlasy do pasu a usmívá se. Tento ostrov je ostrov šťastných lidí. Ze všech tu vyzařuje pohoda, láska a spokojenost. Velkou částí jsou turisté, kteří nechali své běžné starosti někde na pevnině tisíce kilometrů odsud a odevzdali se náruči matky Kauai.

Náhle kolem mě proběhne malý kluk s kudrnatými vlasy a posadí se na zem vedle mé židle. Má hlavu strčenou mezi příčky zábradlí a upřeně něco pozoruje. Sednu si vedle něj a ptám se ho: ,,Co tam je?" ,,Líbí se mi ta fontána s vodou", odpoví. ,,Je tohle passion fruit?", ukazuje prstem na strom, který se jako had plazí po stěně kavárny. ,,Ano", přitakám. ,,Myslíš, že když půjdu dolů, že najdu nějaký zralý plod?" ,,To je možné." Zadívá se na mé náušnice a řekne: ,,Moje máma včera našla na pláži stejné mušličky, jako máš na naušnicích… Kolikrát jsi tady už byla?", změní téma konverzace. ,,Hodněkrát," odpovím. ,,Vidíš toho šneka na stěně?", ukazuje prstem. ,,Vau, ten je vysoko!", divím se jak se šnek mohl po stěně vyšplhat do výšky 3 metrů a tam v klidu odpočívat. ,,Kdyby spadnul, tak by se točil jako spirála a určitě by zavadil o nějaký plod, ten by pak spadnul na zem a já bych ho mohl sebrat." Zadívá se na mé nehty u nohou. Růžový lak zdobí bílé kytičky se stříbrným kamínkem. ,,Maluješ si je sama?" ,,Ne," odpovím. ,,Jak ti na nich drží ty kamínky? To ti tam vyvrtají díru?" ,,Přesně to nevím, ale nějak je tam asi přilepí." ,,No jo, to kdyby ti je vrtali, to by bolelo…Ahoj tati!", zadívá se opačným směrem, kde nás už nějakou chvíli pozoruje krásný charismatický muž. Podívá se na mě a řekne: ,,Děkuji." Usmívám se a v duchu si říkám: za co mi děkuje? Zamávám chlapečkovi a dodám, že jsem ho ráda poznala.

Dětský svět. Tak bezprostřední a bezstarostný! Plný fantazie a radosti z obyčejných věcí! Napadá mě, jak se tomuto krásnému a nám přirozenému světu s přibývajícími roky vzdalujeme. Myšlenky jako: tohle se musím naučit, aby…, s tímhle člověkem se nebudu bavit, protože…tohle nemůžu dělat, protože…musím mít…, aby… nás vzdalují od radosti ze života a od toho, kým opravdu jsme.

Začalo pršet a vítr pár kapek posvátného havajského deště zanese i pod střechu terasy, abych z něj také něco měla. Havajané věří, že déšť dává život. Jeho vláha oplodňuje nejen přírodu, ale přináší osvěžení i dalším zvířatům. Plní vyschlá koryta řek a na cestách tvoří louže. Ráda projíždím po dešti ulicemi a pozoruji, jak se kaluže mění v soukromé bazénky ptáků různých barev a druhů. Když je vidím, jak roztahují křídla a cákají kolem sebe, pociťuji radost ze života.

Na terasu přišla dívka, kterou znám z tanečního semináře. Má krátké tmavé vlasy, pod nosem lehký knírek a její sukně odhaluje dlouhé tmavé chlupy na nohou. Když jsem ji viděla poprvé, fascinovala mě její kuráž. V dnešní době diktátu módního a kosmetického průmyslu. Je to opravdu to, jak vypadáme, co z nás dělá ženy či muže, nebo to je to, co vyzařujeme? Já jsem vždy ráda nosila sukně, líčila se a používala make-up. V německé firmě, kde jsem pracovala, o mě někteří spolupracovníci říkali, že chodím příliš vyzývavě oblečená. Ano, z mých německých kolegyň sukni a podpatky nenosila téměř žádná a pokud ano, byla k tomu zahalená do svetru, který jakýkoliv náznak křivek spolehlivě zakrýval. Měla jsem to štěstí, že můj šéf byl světoběžník a měl za manželku francouzku. Když jsem si každý den natáčela mé blonďaté vlasy kulmou, začal mi říkat Helena. Připomínala jsem mu herečku z filmu Trója.

Můj šéf byl úžasný člověk a dodnes jsme v kontaktu. V mém rozhodnutí odejít z firmy mě vždy podporoval a i teď, když spolu mluvíme, tak mi fandí. Přestože tenkrát přišel o jednu z jeho oblíbených a zkušených členek týmu, věděl, že mě musí nechat jít a nikdy se ani slovem nesnažil mé rozhodnutí změnit. Nedávno mi od něj přišla zpráva, abych si na něj na Hawaii vzpomněla, až budu potřebovat osobního asistenta. Že mimo to disponuje i dalšími schopnostmi, jako je vaření a sekání trávy. Můj bývalý šéf mi nabízí své služby, není to úžasné? Přestože jsem v mé práci vyhořela, ráda na ni vzpomínám. Zažila jsem tam tolik krásných momentů a odnesla si spoustu skvělých zkušeností.

Mraky se rozhodly, že krátká sprcha prozatím stačila a udělaly opět prostor sluníčku. Barva oceánu se změnila na tyrkysově modrou. Provoz na silnici před kavárnou polevil. Vidím, jak kolem projíždí auto, z jehož předního okénka kouká pes. Psi tu jsou plnohodnotnými cestujícími! Sedí zásadně na přední sedačce a minimálně půlka těla jim kouká z okna a uši jim vlají ve větru. Jsou spokojení, že mají přehled o tom, co se kde děje a skvělý výhled. Kolikrát jsem se divila, že za jízdy nevypadnou.

K vedlejšímu stolu si sednul muž, který si na telefonu nahlas přehrává videa. Zdá se, že to je signál, abych zaplatila a šla. Děkuji, že jste se mnou dnes byli v mé oblíbené kavárně v městečku Kapaa na havajském ostrově Kauai. Byli jste skvělí společníci! Mějte krásný zbytek dne v duchu Aloha a třeba se tu brzy potkáme!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama