Cesta za duhou aneb hawaiiský řidičák

27. května 2014 v 9:03 |  Inspirace

Mohlo by se zdát, že být na Hawaii bez auta není zas až tak těžké. Kauai je malý ostrov. Bydlím zhruba uprostřed silnice, která vede z jednoho konce na druhý. Část ostrova je zcela nepřístupná díky vysokým horám. Jízda ,,kolem" ostrova trvá asi dvě hodiny, když jedete zhruba padesátkou.

Jestli jste byli někdy v USA, tak víte, že všichni mají auto. I když na něj nemáte, máte auto. I když máte jen na staré ošuntělé auto, máte auto. Vše je tu přizpůsobeno autům. Všechna městečka. Má to tu výhodu, že je vždy kde zaparkovat. Na Hawaii se stojí běžně na trávě - což bychom u nás nazvali loukou, stojí se v rákosí a autem se jezdí i na pláž. Většinou tu neexistují chodníky. Někdy jsou podél silnice ve městech úzké betonové pruhy, které víceméně oddělují obchody od silnice. Dalo by se jim říkat chodníky. Když však potřebujete na nákup nebo do drogerie, musíte mimo centrum města. I když to tu je vzdáleno tak kilometr, nikdo nechodí pěšky. Když vidíte někoho jít pěšky, jsou to lidé s batohem na zádech, kteří často vypadají jako bezdomovci nebo řekněme bohémové, kteří spí na pláži.

Když se přistěhujete na Hawaii, musíte se postarat o různé věci. Je dobré si přes internet najít dočasné ubytování, ale místo, kde budete delší dobu musíte najít až tady. Je to logické. Lidé, kteří vám místo pronajímají vás chtějí vidět a také budou chtít hotovost na zaplacení nájmu. Abyste tu mohli hledat místo, kde budete bydlet, musíte mít auto. Pro to, abyste tu mohli mít auto, musíte tu mít adresu. Je to začarovaný kruh. Můžete si auto pronajmout, tak jak jsem to dělala v předchozích měsících. Když si ho pronajmete u nějaké společnosti, vyjde vás to tak na 60 dolarů za den (což je zhruba 1200 Kč). Proto jsem tedy volila místní pronajímatele aut. Cena byla 25 dolarů na den. Minulé tři měsíce, kdy jsem si tu pronajímala auto, mi jeho majitel tvrdil, že v ceně je veškeré pojištění, že se nemusím bát. Byla jsem ráda a přestože jsem jezdila opatrně, TŘI DNY před mým odjezdem jsem nacouvala do auta, které stálo úplně nečekaně tak trochu pod úrovní silnice v dolíku na trávě! Ať jsem se dívala jak jsem se dívala, neviděla jsem ho. Zrušila jsem mu dveře. Protože jsem dítě štěstěny, tak přestože tady po ostrově jezdí i hodně stará a odrbaná auta, nabourala jsem do, krásně naleštěného nového cabrioletu, kterých tu je opravdu pomálu. Celá nehoda mě vyděsila. Podle instrukcí jsem volala majiteli auta a ptala jsem se, co mám dělat. Majitel mi řekl jasné instrukce: ,,ujeď!" Řekla jsem, že se na jeho návrh opravdu necítím. Na to mi odpověděl, že to mu je líto, ale že on to ze svého pojištění platit nebude. To mě hodně šokovalo. Naštěstí mě u mé celé akce viděl jeden muž a ten mi poradil, abych u auta nechala mé jméno, telefon a číslo pojistky. Protože mi ten den ani noc nikdo nevolal, budila jsem se hrůzou, co se bude dít. Platit zrušené dveře ze svého jsem nechtěla. Celá situace se nakonec vyřešila a majitel auta musel přeci jen použít své pojištění k zaplacení škody.

Po této zkušenosti jsem se však rozhodla, že si auto na Hawaii už pronajímat nebudu a hned jak přijedu, tak si nějaké koupím. To se mi také první týden podařilo. Na doporučení známé jsem našla staré auto v dobrém stavu za dobrou cenu. Protože ho majitelka chtěla prodat ihned, musela jsem se rozhodnout, aniž bych věděla, jak to všechno bude dál. První, co jsem potřebovala, byla adresa. To byl první háček. Registrovat auto na adresu hostelu nebo hotelu asi není dobrý nápad. Někdo mi poradil, abych si udělala soukromou poštovní schránku na poště. Tím jsem tedy měla problém adresy vyřešen. K mému velkému překvapení mi auto na mou adresu registrovali. Problém však nastal v momentě, kdy jsem potřebovala pojištění. Ve všech agenturách mi řekli, že musím mít hawaiiský řidičský průkaz, aby mě pojistili. Abych však mohla dělat řidičák, musím mít své vlastní auto, ve kterém budu dělat praktickou zkoušku. Zdálo se, že se točím v kruhu. Šla jsem se tedy zeptat, co to obnáší, abych mohla mít hawaiiský řidičák. Jak možná víte, řidičák je v Americe jako průkaz totožnosti. Můžete na něj cestovat po celé Americe, uznávají ho všechny letecké společnosti místo pasu, můžete na něj uzavírat smlouvy atd. Je to zkrátka váš průkaz identity.

Mám štěstí, že jsem na Hawaii a všichni úředníci tu jsou příjemnější než většina obsluhy v českých restauracích. Snaží se vám opravdu poradit, pomoci, ale pevně se drží pravidel. Svou práci berou vážně. Rozhodla jsem se vyplnit žádost. Zasekla jsem se hned u druhé kolonky, když jsem nevěděla kolik ,,chodidel" měřím a kolik liber vážím. Nechala jsem políčko tedy prázdné. Hned další otázka byla, zda chci být dárcem orgánů. Cože? Jako když se zabiju? Zaškrtla jsem ano. S vyplněnou žádostí jsem stála ve frontě. Stále mě udivuje, jak tu někdy lidé chodí oblečení. Někteří stáli ve frontě v bikinách. Nejslušnější oblečení byly šortky a tílko. A tak jsem trpělivě čekala, až na mě přijde řada. Asi po 20 - ti minutách se na mě dostalo. Na starosti mě měla mladá dívka. Podívala se na moje dokumenty. Abyste vůbec mohli o řidičák zažádat, musíte mít 2 potvrzení vašeho bydliště. Jak můžete mít potvrzenou adresu, když jste se sotva přistěhovali? Toto pravidlo se ale zdálo být splněno na základě výpisů z účtu. Dalším dokladem, co jsem potřebovala, bylo tak zvané číslo ,,security number". Číslo, na základě kterého odvádíte daně. To jsem neměla. Na to mi paní odpověděla, že potřebuji dopis, že ho nemám. Neváhala a hned mi přinesla žádost, kterou za mě vyplnila, abych toto číslo dostala plus plánek, kde příslušnou budovu najdu. Když jsem se tam dostala a vystála další frontu, dostala jsem dopis, že mi zamítají toto číslo dát a s tím dopisem jsem se mohla vrátit zpět na oddělení řidičských průkazů. Opět jsem stála ve frontě. Tentokrát jsem se dostala do rukou hawaiiského mladíka. Chtěl na mě různé doklady, také moje vízum a další doklady související s vízem. Řekl ať se postavím, shlédnul jak vypadám a odhadl mou výšku i váhu. Když konečně vše zadal do systému, divně se na tu obrazovku mračil. To nevěštilo nic dobrého. Zavolal další dva kolegy. Jeden z nich pak řekl, že je mu líto, ale že jim systém říká, že mám nějaký imigrační problém a musím kontaktovat školu, aby to vyřešila. Takže po 3 hodinách snažení jsem byla téměř na začátku. Do školy jsem chtěla jet tak jako tak, protože to nebylo daleko a za dva dny mi měl začínat první kurz. Když jsem přijela do školy, nikdo nevěděl, co přesně v systému chybí. Napadlo je, že jako škola musí zadat, že jsem fyzicky tady. Tak to udělali. To nejdůležitější, co se stalo bylo, že mi řekli, že můj kurz je zrušen. Aby mi mohli dané potvrzení dát, musela jsem si bleskově zaregistrovat jiný kurz. To se mi naštěstí povedlo. Ufff. Mám ještě 2 týdny prázdnin! Vrátila jsem se zpět domů úplně vyřízená.

Den na to jsem byla na hawaiiské masáži lomi lomi. Já i masér jsme byli v šoku z toho, jak mé tělo bylo v křeči. Když masáž dokončil, posadil se vedle mě a řekl mi: ,,O co se pořád snažíš? Kam se ženeš? Nemůžeš to mít všechno pod kontrolou! To nejhorší, co se může stát je, že když to nezvládneš, odjedeš za pár měsíců zpátky do Čech!" Přímý zásah! Rozbrečela jsem se. Už dva dny mě bolela hlava, Teď jsem věděla z čeho. Potlačovala jsem emoce. Nechtěla jsem si připustit, že jsem zkrátka vyřízená, že toho je na mě moc a že jsem na všechno sama. Uvědomila jsem si, že stejně jako před mým vyhořením, bojuju se životem. Že jsem zapadla do starých vzorců mého chování. Vše vymyslet a řídit, aby to dobře dopadlo. Toto období prožívám od okamžiku, kdy jsem začala žádat o studium na univerzitě. Od té doby jen vyplňuju žádosti, píšu testy a lítám od úřadu k úřadu. Dokola se setkávám se situacemi, které nemůžu vůbec ovlivnit. Momentálně jsem vykopnutá z veškerých komfortních zón jako je stálé ubytování, stálý příjem, pohodlí, denní režim, známé prostředí, jazyk, tradiční postupy, přátelé, kteří pomohou atd. A tak jsem si dovolila se zhroutit. Řekla jsem masérovi, že mi doslova zachránil život. Kdybych v tomto tempu a tímto způsobem dál pokračovala, nejspíš bych skončila v nemocnici. Vzpomínáte si na mou příhodu s naraženou nohou hned po příjezdu na ostrov? Jak jsem byla donucena zpomalit? A tak jsem brečela a brečela a nechala všechen vnitřní boj odejít. Další den jsem strávila v posteli odpočinkem. Teď jsem konečně pochopila, že žít ve vnitřním klidu někde v Indii v chrámu může být mnohem jednodušší, než tento klid najít v běžném životě. A právě proto tady na zemi jsme. Ne abychom meditovali někde v chrámu nebo na klidném místě, ale abychom dokázali být klidní v jakékoliv situaci v běžném životě. S naším partnerem, s našimi dětmi, s úředníky, ve škole i v běžné práci. Dva roky jsem ,,nic" neměla. Neměla jsem byt ani auto, ani jiné věci, se kterými se naše společnost tak ráda identifikuje. Bydlela jsem v domě s dalšími 4 lidmi nebo u rodičů. Nemusela jsem se o nic starat a teď můžu říct, že mi právě tohle dávalo falešný pocit svobody. Můj život se vešel do jednoho kufru. Teď je zpráva od Universa jasná: naučila ses být svobodná tak, jak sis to dřív nedovolila. Naučila ses spoléhat sama na sebe a nebát se vzít život do vlastních rukou. Zjistilas, že je možné žít s málem peněz a nemít to, cos dříve považovala za samozřejmost. Teď je však na čase, abys začala využívat možnosti tohoto hmotného světa a uplatnila zde tvé zkušenosti.

V duchu jsem si vzpomněla, jak jsem občas záviděla lidem, kteří tu mají krásný velký dům, nebo několik domů a několik krásných drahých aut! Už jim vůbec nezávidím! Jsem ráda, že to beru po malých krůčcích. Nejdříve levné a malé auto! To je na mě až dost! Často mě napadlo, jak to místní dělají, když mají tak drahá auta a běžný nájem v apartmánu tu stojí 30 tisíc Korun měsíčně? Dnes se mi dostala odpověď od jednoho muže: na vše si půjčují. Není pak divu, že mají 2 zaměstnání.


Takže má momentální situace? Mám auto zaparkované za domem a nemůžu s ním jezdit. Těšila jsem se, že si o víkendu odpočinu a řídit se mi ani nechtělo. Další velkou výhodou je, že tento týden mám pronajatý apartmán v centru městečka. Rozhodla jsem se tedy, že dojdu i na nákup pěšky. Bylo zajímavé pozorovat, jak na mě všichni zírají, když s nákupem v nářučí v typickém papírovém pytli jdu přes benzínovou stanici a podél silnice zpět k apartmánu. Pozorovala jsem moje myšlenky. V hlavě se mi honilo něco jako: ani na pořádný auto nemáš, ostatní si nejspíš myslí, že jsi bezdomovkyně, všichni ostatní mají auto, i ty nejchudší a ty ne, měla by sis nějaké auto pronajmout, tohle nemáš zapotřebí! Vidíte, jak ty myšlenky jsou nesmyslné? Den na to jsem měla domluvený oběd se známýma. Šla jsem jak jinak, než pěšky. Sotva jsem vyšla na silnici, cítila jsem opět pohledy všech kolemjedoucích. Trvalo asi dvě minuty, než jsem se na to přestala soustředit a začala se rozhlížet. V dálce jsem viděla stékat po horách krásné vodopády, pozorovala jsem ptáky na stromech, popadané květy plumerie v trávě a všimla jsem si obchůdků, které jsem nikdy před tím neviděla. Poprvé jsem opravdu pocítila atmosféru městečka, kde bydlím. Na večeři jsem dorazila dříve. Sedla jsem si na bar a muž vedle mě mi objednal koktejl. Byla to milá odměna! A co je další krok? Jet autobusem do hlavního města (autem asi 15 minut jízdy, autobusem 1 hodinu) a znovu zkusit zažádat o řidičák. A co bude dál následovat? Budu muset udělat řidičské zkoušky. Nejen praktické, ale také teoretické. Dnes jsem začala studovat testy. Vidím, jak je univerzum opět přátelské, jak se stará o mou bezpečnost. Některé věci v testech jsou opravdu praktické a když jsem četla pravidla, jak například couvat a co dělat, když nabouráte do auta, kde nikdo není, musela jsem se smát. Hodilo by se mi to vědět bývalo už tenkrát! Mnoho amerických značek opravdu neznám a nevím, co znamenají. Přátelé, které tu mám, mi naštěstí pomohli vysvětlit některá slova, která jsem ve slovníku nenašla a která se člověk na běžném kurzu angličtiny neučí. Takže vhůru do toho! Budu testována! A to je teprve začátek!!! Jsem přeci přihlášená na univezitu!!! Každopádně hawaiiský řidičák stojí za to. Má na sobě totiž krásnou duhu!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jen | 30. května 2014 v 12:19 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama