Jednosměrná letenka do ráje

18. května 2014 v 8:42 |  Inspirace
Když jsem poprvé navštívila Hawaii a objevila se vize, že bych tu měla žít, nechápala jsem, co všechno by se muselo stát, aby k tomu došlo. Druhá strana světa, úplně odlišná kultura, tropické podnebí a pobyt podmíněný vízem. Dnes, o pouhých 16 měsíců později, se můj sen stal skutečností.

Sedím nad kokosovou palačinkou v malé restauraci na Waikiki. Po tvářích se mi řinou slzy. Nemůžu je zastavit. Říkám si obsluze o další papírový ubrousek. Naproti mě stojí lidé, kteří čekají na volný stůl. Co si o mě asi myslí? Teprve teď mi to dochází: jsem opravdu tu! To, o čem jsem tak dlouho snila teď můžu žít! Dochází mi, že od mé první návštěvy zůstalo mé srdce na Hawaii. Snažila jsem se užívat si čas i mezitím a být opravdu šťastná, ale kromě letmých okamžiků se mi to nikdy nepodařilo úplně. Dnes jsme já a mé srdce splynuli v jedno.

Někde jsem četla článek, že slzy mají různé složení, podle důvodu, kvůli kterému pláčeme. Zajímalo by mě, jaké by měly tyto slzy složení. Slzy vděčnosti, vycházející z hloubi mého srdce.

Cestování sem bylo tentokrát plné zvratů a překvapení. Hawaii všechny zkouší už při cestě. Rozloučení na letišti s maminkou bylo krásné. Představovala jsem si ho dramaticky. Nakonec to vypadalo, že můj odjezd zvládá lépe než já. Na rozloučenou mi řekla, že jí je líto, že odjíždím, ale že obdivuje moji odvahu a také to, že si sama dokážu všechno zařídit. Řekla jsem jí, že mi bude chybět a s úsměvem ji objala. Let do Frankfurtu byl pohodový. Tam mě však čekala první zkouška. Na letišti jsem potkala kolegu z mé bývalé práce v Německu. Říkal mi, že už tam dávno nepracuje a ptal se, kde jsem já. Usmála jsem se a řekla: ,,Na Hawaii, právě se stěhuju." Vypadal překvapeně a popřál mi šťastnou cestu. Letěla jsem s německou leteckou společností. Přestože jsem měla letenku a přidělené místo v letadle, které jsem si sama vybrala, oznámili nám, že to neplatí a přidělí nám nová místa. Další….další…volali si nás k pultu. Na nic se nás neptali a vytiskli novou letenku. Pak nás nahnali do další řady, kde vážili příruční zavazadla. To mě dost překvapilo. I když společnosti mívají váhový limit na příruční zavazadlo, zpravidla ho neváží. Protože jsem vzala vše, co se mi vešlo, bylo jasné, že budu přes limit 6 kg. Za váhou stála mladá dívka, řekla bych, že jí nebylo více než 20. Dávala jasné rozkazy: tašku na váhu! Jste v limitu, můžete jít! Tašku na váhu! To je přes! 75 Euro! Můžete platit kreditní kartou!

Byla jsem v šoku. Zavazadlo mělo přijít do zavazadlového prostoru místo se mnou do kabiny letadla. Měla jsem tam spoustu důležitých dokumentů, kameru, počítač atd. Zkrátka věci, které jsem chtěla mít při sobě, aby se neztratily. Znovu jsem byla v situaci, kdy jsem prožívala šok uprostřed velkého zmatku. Musela jsem rychle zareagovat, za mnou stála dlouhá fronta. Cítila jsem, jak v těchto situacích nejsem úplně schopná myslet na sebe a zvážit, co je pro mě důležité. Mám tendenci poslechnout rozkaz bez dalšího přemýšlení, zda je to pro mě dobré. Naštěstí kamera byla v baťůžku, takže jsem ho vzala a naplnila věcma, které jsem potřebovala do letadla. Něco mě v tom šoku a zmatku osvítilo a vzala jsem si s sebou také všechny důležité dokumenty.

Když jsme nastoupili do letadla, zjistila jsem, že jsem zdarma dostala lepší třídu! Nemohla jsem tomu věřit! Jak se to stalo? Více místa na nohy, výborné jídlo. Na 10 hodin letu to bylo skvělé. Vzpomněla jsem si, že když jsem minule letěla z Hawaiie, řekla jsem si, že až poletím příště, poletím první třídou. Nakonec jsem to neudělala a tohle bylo krásné potvrzení toho, že na to, co si přejeme, často peníze nepotřebujeme.

Seděla jsem na sedačce vedle postarší dámy. Letadlo nastartovalo a pomalu se připravovalo k odletu. V tom promluvil pilot a řekl, že máme poruchu na motoru letadla a musí to zkontrolovat technik. Trochu jsem znervózněla. Znamenalo to zpoždění letu. Asi po hodině nám oznámili, že letadlo může letět, ale musí letět jinou trasou, která bude delší a povede k dalšímu zpoždění. Na další přestup jsem měla hodně času, ale se 2 hodinami zpoždění to vypadalo těsně. Navíc jsem musela projít imigrační kontrolou. Bylo mi jasné, že se na Hawaii letím učit trpělivosti a důvěře, že všechno zvládnu. Ale že to v takové míře začne už cestou tam, to mě nenapadlo.

Když jsme po 10 hodinách klidného letu přistáli v americkém Seattlu, měla jsem přesně 2 hodiny do odletu letadla na Hawaii. Spěchala jsem k přepážce s mým pasem a byla jsem tak mezi prvními. Trochu jsem se obávala, aby se mě moc nevyptávali ohledně víza a mého pobytu. Pro mou cestu jsem si vybrala letiště v Seattlu místo letiště v Los Angeles, se kterým jsem neměla nejlepší zkušenost. V Los Angeles mají tolik přistěhovalců, že jejich imigrační oddělení je trénované v psychologickém výslechu. Mé rozhodnutí se vyplatilo. Úředníci tu byli profesionální, ale stále lidští a milí. Chtěli vidět mé vízum, vzali si mé otisky a pustili mě. Wow! Bylo to jednodušší, než jsem si myslela! Jsem tady! Jsem v Americe!

Rychlým krokem jsem šla k pásu, na kterém začaly přijíždět kufry. Protože se jich tam začalo kupit hodně díky tomu, že lidé ještě čekali na kontrole, obsluha musela další příval kufrů stopnout. Začala jsem nervóznět a v duchu si říkala, že všechno bude dobré, že vše se děje pro mě, ne proti mě. Když jsem se uklidnila a pás stále ještě stál, došlo mi, že musím něco podniknout. Musí být nějaká osoba, která mi pomůže získat mé zavazadlo včas. V tu chvíli jsem již viděla, že nějaký mladík má stejný problém. Zaměstnankyně letiště nám slíbila, že se sama dojde podívat do letadla, zda je už vše vyložené. Čas utíkal a mě bylo jasné, že levnější varianta bude nechat zavazadlo být a stihnout můj navazující let. Paní se vrátila zpátky se zprávou, že v letadle již nic není. To tedy znamenalo, že můj kufr, za který jsem dodatečně zaplatila 75 euro, nenaložili. To mě fakt naštvalo. Pozorovala jsem další lidi, kteří tam stáli a stěžovali si a domáhali se řešení. Paní nám všem řekla, že to můžeme v naší cílové destinaci nahlásit. Lidé s ní dále diskutovali. Viděla jsem, že to nemá cenu, že ona stejně nic nezmůže a tak jsem úprkem vyrazila na další terminál, odkud jsem měla odlétat na Hawaii.

Jsem zvyklá hodně cestovat, ale systém na tomto letišti byl pro mě nepochopitelný. Abych se dostala na další terminál, musela jsem přestupovat z jednoho vlaku na další a to každou stanici. Vypadalo to, jako bych jezdila tam a zpět. Jen jsem přebíhala nástupiště a následovala šipky. Rozhodla jsem se podivnému systému důvěřovat. Nic jiného mi nezbývalo. Za necelých 10 minut, po vystřídání 3 různých vagónů, jsem opravdu k mému velkému překvapení dojela tam, kak jsem měla. Letadlo odlétalo za 45 minut, takže vše bylo zachráněno. Jak jsem zpomalila, začalo mi v hlavě šrotovat, jaké věci mám ve ztraceném zavazadle a jak to udělat, abych ho ještě někdy viděla. Blbé na tom bylo, že člověk si do příručního zavazadla většinou dává věci, které nechce, aby se ztratily a také věci, které by nutně potřeboval první dny pobytu, kdyby se zavazadlo zpozdilo. Přesně tyhle věci, jako plavky, ručník, sandály, nabíječka atd. byly v mém ztraceném příručním zavazadle. Opět mi v hlavě znělo: všechno se děje pro mě, ne proti mě. Najednou jsem pocítila úlevu, že s sebou nebudu muset vláčet dva kufry, ale jen jeden a že jsem tak dostala pádný důvod si koupit nové plavky! Let na Hawaii byl jako obvykle úžasný. V letadle vždy sedí lidé, kteří jsou úplně jiní svým chováním. Vřelí, ochotní a ohleduplní. Seděla jsem na prostředním sedadle mezi 2 urostlými hawaiiskými muži. Neustále dávali pozor, aby mi náhodou neubírali více prostoru, podávali mi nápoje a když jsem spala, schovali pro mě svačinku, abych si ji mohla sníst, až se probudím. Takové chování je na Hawaii samozřejmostí. Vždy, když jsem nějakou dobu v Evropě, zapomenu na to, že na světě existují místa, kde se k sobě lidé navzájem chovají lépe.

Přistála jsem v Honolulu na ostrově Oahu. Sotva jsem vystoupila, zavanul mě noční tropický vzduh provoněný exotickou vůní květin. Mmmm. Jsem tu, v jiném světě! Protože jsme měli opět půl hodiny zpoždění kvůli silnému protivětru, zavolala jsem na společnost, u které jsem si rezervovala odvoz z letiště do hotelu. S přátelským pozdravem mi řekli, že i když jsem přiletěla pozdě, bez problémů mě vyzvednou a už mi někoho posílají. Únava z více jak 20 hodin cestování se na mě podepsala a tak jsem byla ráda, že si sednu do auta a už nemusím nic řešit. V hotelu, který byl jen dvouhvězdičkový, jsem dostala úžasný pokoj s východem do zahrady přímo u malého vodopádu. Ten mi šuměl k příjemnému spaní. Po tak dlouhém letu si vždy uvědomím, že sprcha a postel jsou pro mě jednoznačně nejlepší vynázelzy století!

Byla zajímavá zkušenost pozorovat různé lidi na mojí cestě. Jako bych si znovu měla uvědomit, jak si toho mám vážit, že mohu žít na tak úžasném místě, jako je Hawaii. Vzpomněla jsem si na moji kamarádku, která mi říkala: místo kde budeš žít si můžeš vybrat. Je to jako menu v dobré restauraci. Vybereš si pokrm, který ti nejvíce chutná! Přeci nebudeš jíst ten, kteří jedí ostatní, i když víš, že ti nechutná! Jak jednoduché s jídlem v restauraci a jak obtížné někdy s tím si připustit, že si opravdu můžeme dovolit něco, co nám ,,chutná", po čem naše srdce touží!

Nemám žádné zvláštní schopnosti, které byste vy neměli. Když se mi splnil sen během 16 měsíců, splní se i vám. Následujte volání vašeho srdce! I když to odložíte, vaše srdce vás nikdy nepřestane volat. Až budete odcházet z tohoto světa, bude vám jedno, kolik vlastíte majetku a co si o vás myslí ostatní. Budete posuzovat, zda jste v životě udělali všechno, co jste udělat chtěli. Zda jste ho prožili opravdu tak, jak jste si představovali. Jen tak budete mít pocit naplnění. A tak vaše sny neodkládejte na ,,někdy", protože ,,někdy" nemusí nikdy přijít.


Alohaaa!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama