Volání Hawaiie

3. června 2014 v 8:00 |  Inspirace
Pokud máte na Hawaii strávit nějakou část svého života, uslyšíte volání! Stejně tak, jako jsem ho jednoho dne slyšela já.

Hawaii si vybírá, kdo tu bude žít a kdo ne. Někteří lidé, kteří sem poprvé přiletí, mají nějaký mystický zážitek spojený s vizí, která jim jasně říká, že Hawaii má být jejich novým domovem.


Stejně tak se to stalo i mě v lednu roku 2013, když jsem Hawaii poprvé navštívila. Strávila jsem několik dní na ostrově Maui. Líbilo se mi tam, ale nebyla jsem z toho tak unešená, jak všichni vyprávěli. Pak jsem však přistála na malém ostrově Kauai. Už z dálky jsem viděla horu zajímavého tvaru, která připomínala spící ženu. Od toho momentu jsem se s ní cítila být v jakémsi spojení. Mé dny na ostrově Kauai byly plné magie. Od momentu, kdy jsem na tuto posvátnou půdu vstoupila, byla jsem jak omámená. Krása místní přírody mě doslova šokovala! Při některých výhledech jsem měla pocit, že jsem v nebi. Nebyla to jen divoká příroda, která mě fascinovala, ale bylo to něco ve vzduchu. Měla jsem pocit, že celý den sním. Jako by mě nějaká síla vedla. Lidé, které jsem potkávala mi předávali poselství. Motýl, který kolem mě proletěl, mi říkal, že všechno je tak, jak má být. Protože jsem vždy byla člověk poměrně racionální, moje hlava mi na to všechno říkala, že jsem se zbláznila! Že až to budu někomu vyprávět, nebude mi věřit! Volání Hawaiie přišlo přesně 3 dny před odletem z ostrova Kauai zpět do Evropy. Den před tím jsem dostala hawaiiskou masáž Lomi lomi. Spirituální zážitek, který v průběhu masáže přišel dodnes patří k nehlubším uvědoměním v mém životě. Viděla jsem se jako malou holčičku. Stmívalo se a já si najednou všimla malé chatrče pod obrovskou horou. V chatrči se svítilo a něco mi říkalo, ať vstoupím dovnitř. Měla jsem strach, přesto jsem pomaličku otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Uviděla jsem starého bělovlasého muže, jak sedí u stolu. Nad stolem zářila lampa. Když mě muž uslyšel, otočil se a podíval se mi do očí. V tu chvíli jsem věděla, že jsem našla to, co jsem celý život hledala! Byl to tak naplňující pocit, že jsem se dojetím rozbrečela. Mé vzlyky vycházely z hloubi mé duše. Když přešly jako bouře, zaplavil mě nepopsatelný klid. Potom jsem se z vize probudila.

Zážitek byl tak hluboký, že jsem dva dny nebyla schopná dělat vůbec nic, než jen sedět na pláži a pozorovat vlny. A v tom to přišlo. Z ničeho přišel obraz, kde jsem viděla sama sebe, jak žiju tady na ostrově Kauai a mám tu vlastní centrum duchovního rozvoje. Ten obraz mě vyděsil! Tou dobou jsem žila v Barceloně, kam jsem se teprve před pár měsíci odstěhovala! A zároveň jsem v ten samý okamžik věděla, že to je ono. To je to, po čem mé srdce touží! V té době jsem na to žít tady nebyla vůbec připravená. Malý ostrov na druhé straně světa, kde jsou veškeré zdroje omezené a vše se sem musí dovážet. Pár obchodů a restaurací a to je všechno. Oproti Barceloně naprostá nuda. Další den jsem chtěla jít na výlet. Jenže co se stalo bylo, že jsem nenašla správnou odbočku a skončila místo toho na pláži. Chvíli jsem přemýšlela, zda jít znovu hledat, ale něco mi říkalo, abych zůstala tam, kde právě jsem. Za chvíli jsem uslyšela hlasy, které mluvily česky. První Češi, které jsem tu potkala! Dala jsem se s nima do řeči a vyprávěla jsem jim o mém životě. Dlouho jsme se bavili o syndromu vyhoření. Po chvíli jeden ze skupinky řekl: tady by to bylo naprosto ideální místo pro vybudování centra, kam by lidé z Evropy mohli přijet a změnit tak svůj život. Oáza klidu. Mé srdce poskočilo. Věděla jsem, že to je ono.

S touto vizí jsem se vrátila zpátky do Čech. Neměla jsem ani ponětí, co by se muselo stát, abych na Hawaii někdy mohla žít. Nebyla to otázka jen peněz, ale také víza. Tenkrát jsem v jedné meditaci dostala zprávu: ,,na Hawaii budeš moci žít, až porozumíš zákonům vesmíru." Bylo však jasné, že můj čas v Barceloně skončil. Vrátila jsem se tam pro kurfry a abych se rozloučila s přáteli. Bylo to bolestivé! Tolik jsem si to tam oblíbila! Když jsem tenkrát odlétala, říkala jsem si: když mě Bůh nutí opustit tohle, to, co mě čeká musí být něco naprosto úžasného! Co by mohlo být lepší než žít můj sen v Barceloně? Tenkrát nebylo vlastně kam jinam jít, než zpět do ČR. Nahlásila jsem živnost a začala pořádat semináře a osobní konzultace. Od té doby jsem na Hawaii byla ještě dvakrát. Pokaždé jsem tady strávila několik týdnů až měsíců. Byl to čas plný transformace. Uvědomění, že pokud na Hawaii chci žít, je nutný určitý vývoj, abych to tu zvládla. A tak mi do života přicházely další a další zkoušky, jedna za druhou, které mě připravovaly na můj život tady.

Při poslední návštěvě Hawaiie jsem měla pocit, že už tu bydlím, že nemusím odjet. To mi říkalo mé srdce. Hlava a zdravý rozum mi však říkal, že potřebuji vízum, abych tu mohla legálně žít. Nevěděla jsem, jak bych to mohla udělat. Radila jsem se s odborníky a jeden z nich přišel s nápadem, že bych tu mohla studovat nějaký kurz masáží. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, pravdou však bylo, že jsem v tom neviděla svou budoucnost. Nakonec, týden před mým odletem do Evropy přišlo řešení - studium hawaiiské kultury na místní univerzitě! To bylo něco pro mé ego! Já a studovat? Vždyť jsem studovala celý život! Ukázalo se to nakonec jako jediné možné řešení. Znamenalo to během mého posledního týdne tady projít různými přijímacímy testy a zařídit spoustu věcí, které k přijetí byly nutné. Dnes se mi to zdá nemožné, ale zvládla jsem to! Odjížděla jsem s přijímacím certifikátem, který mě opravňoval k žádosti o studentské vízum.

A teď, po 6 týdnech maratonu v ČR po úřadech, zkoušce pevných nervů na ambasádě, seminářích, přednáškách, balení a zařizování věcí před stěhováním, jsem přistála opět tady na Hawaii.

Jenže tentokrát s jedním rozdílem. Už tu nejsem na dovolené, ale pro to, abych tady žila! Což opět znamená spoustu zařizování. Především shánění ubytování a koupě auta, bez kterého se tu nedá existovat. To všechno popisuji v předešlém článku o Hawaiiském řidičáku.

Celé dva týdny byly naprosto zvláštní. Pobíhala jsem tu, zařizovala, mezitím relaxovala. Byla jsem však zmatená. Nebyla jsem tu ani na dovolené, ani jsem si nedokázala představit, že bych tu měla teď žít! Vůbec jsem nebyla v kontaktu s ostrovem. Zkoušela jsem všechno možné. Zpomalit, meditaci, lomi lomi masáž, uvítací rituál…ale pocit, že tu opravdu jsem stále nepřicházel. Došlo mi, že jsem sice fyzicky tady, ale část mé duše je stále v Čechách. Z ničeho nic jsem začala pociťovat obrovský smutek. Začalo mi docházet, co se opravdu stalo. Začala mi chybět má rodina, uvědomovala jsem si, že jim nebudu k dispozici jako dřív a oni mě také ne. Byla jsem malou holčičkou, která má strach, že to bez rodiny nezvládne. Přestože to byl můj sen tu být, zdálo se nesmírně těžké tuto holčičku opustit a být dospělou ženou. Cítila jsem, jak se jí někde uvnitř nechci vzdát! Jak nechci dospět! Jak spoléhání na mou rodinu bylo něco jistého, něco, co mě provázelo celý život. A najednou tady stojím úplně sama, na druhém konci světa.

Včera jsem vyrazila na kole na projížďku. Chtěla jsem si sepsat nějaké věci ohledně mé práce. Přijela jsem na mé oblíbené místo, kde se nachází ostrý výběžek do oceánu. Bylo větrno a vlny prudce narážely do kamenitého útesu. Sedla jsem si do altánu a začala psát. Co se však nestalo? Nejdříve mi dopsala jedna tužka a po dalších asi 5 větách druhá. To snad není možné! Došlo mi to. Nejsem na tomto místě pro to, abych psala. Čeká mě tu něco jiného. Odložila jsem tedy blok a šla až na hranu útesu. Síla oceánu a hluk vln mi naháněl strach. Začala jsem ho z hluboka prodýchávat. V tom ze mě vyšla otázka: ,,Co po mě chceš ???" Celé tělo se mi sevřelo strachem z odpovědi, kterou uslyším. ,,Chci, abys pochopila, že teď jsem tvou matkou já - oceán! Narodila ses z vody! Teď jsi naše! Opusť minulost! Buď opět miminkem a já tě budu učit vše od začátku. Jsi nekonečná, stejně jako já!" ,,Bojím se tvé síly", řekla jsem. ,,Pokud se bojíš mé síly, bojíš se i té své", odvětil oceán. ,,Prosím tě, ať tvé lekce jsou mírné, měj se mnou trpělivost", poprosila jsem. V tom se vlny zmenšily a vítr mi do obličeje zavál pár kapek. Cítila jsem se, jako bych byla pokřtěna.


V noci jsem nemohla spát. V pět ráno mě vzbudilo kokrhání a kdákání slepic, které dnes bylo obzvláště hlasité. Vstala jsem z postele. Venku se začalo rozednívat. Došlo mi, že od té doby, co jsem přijela, jsem ještě nebyla na východu slunce! Rychle jsem na sebe hodila šortky a mikinu, popadla kolo a vyrazila podél oceánu směrem k pláži, odkud je východ slunce nejjasnější. Ach, miluji hawaiiská rána! Nebe i oceán má tolik různých barev! Vzduch je plný ranní svěžesti. Cestou jsem potkávala různé lidi, kteří mě zdravili: ,,Dobré ráno!" Usmívala jsem se a pádila dál. Ptáci zpívali, kohouti kokrhali. Vše jakoby najednou ožilo! Když jsem se blížila k onomu místu, viděla jsem, jak se za obzorem oceánu začíná klubat žhavá oranžová koule! Nejdříve to byl jen proužek, který se pomalu zvětšoval do půlkruhu. Zastavila jsem a odhodila kolo. Stála jsem jak přibitá. Byl to posvátný moment. Nový začátek. Slunce začalo ozařovat okolní mraky nejdříve do růžova, pak do zlata! Taková podívaná! Vyběhla jsem na kopeček, ze kterého je ještě lépe vidět! Jako bych chtěla být slunci ještě blíž! Nedokážu slovy popsat ten pocit, když vás osvítí právě vycházející slunce! Koupala jsem se v jeho paprscích. Rozhlédla jsem se okolo sebe a uviděla tu ohromnou masu vody, která ve vlnách naráží na pobřeží! Největší oceán na světě! Taková energie! ,,Děkuju ti!", řekla jsem. A pak to přišlo: pocit, že musím kleknout na kolena a políbit zemi! Udělala jsem to. Když jsem se čelem dotýkala, nasála jsem její vůni. Proudila mnou vděčnost. Za slunce, za zemi, za život…Náhle na mě dopadly první kapky deště. Otočila jsem se směrem k městečku Kapaa, kde bydlím. Přímo v tom místě se objevila obrovská duha, která sahala od oceánu až vysoko do oblak! To není možné, pomyslela jsem si. Zírala jsem na ni a věděla, že tam je pro mě jako poděkování! Byl to jeden z těch okamžiků kdy víte, že i kdybyste žili jen pro tento moment, váš život by měl smysl. A jak jsem tak ujížděla na kole zpátky naproti duze, kapičky deště mě laskaly na obličeji jako polibky. Pochopila jsem význam deště…je to milující božská náruč. Konečně jsem dorazila…domů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Markéta Pišková | E-mail | 6. června 2014 v 23:05 | Reagovat

Ahoj Lucko,

jsem Markéta, momentálně žijící v Ekvádoru. Četla jsem Tvůj článek o volání Hawaiije. Úplně Ti rozumím. Chci Ti říct: žij, žij, žij, jak to cítíš. Cítíš to správně, jsi připojená ke zdroji. Zůstaň tam, kde to cítíš. Vždy. Jen Ty víš, že je to tak správně. Protože jsi sama sebou a s Bohem. Nejsi sama, je nás víc, kdo se vydali žít svůj život. Uposlechli to volání.

Děkuju za Tvá slova. Pokud někdy ucítíš potřebu se spojit, jsem tu. Přeju Ti mnoho štěstí ve Tvém životě!

2 Lucie Nováková | Web | 8. června 2014 v 3:39 | Reagovat

Děkuji Markéto! Je příjemné číst komentáře od žen, které zvládly něco podobného. Přeji ti také mnoho síly a odvahu do dalších kroků! Lucie

3 Marcela | 11. června 2014 v 9:02 | Reagovat

prekrasne :-) a nadherne mysticke...vdaka tvojim slovam sa tam tesim stale viac a viac.
M

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama