Proč utíkáme před životem aneb kam se pořád honíme?

5. července 2014 v 8:41 |  Inspirace


Ležím na jedné z nejkrásnějších a neromantičtějších pláží ostrova Kauai. Včera večer jsem měla pocit, že toho na mě je moc a tak jsem se rozhodla si udělat víkend uprostřed týdne. Ráno jsem začala skvělým koučinkem s klientkou na téma stresu z dokončení důležitého projektu. Mám ohromné štěstí, že se živím prací, která mě nabíjí energií. Koučink mě dovedl k uvědomění zajímavých věcí. Jedna z nich byla, že se stále za něčím honíme. Věříme, že až někam dojdeme, něčeho dosáhneme, že se budeme cítit lépe než právě teď. Neuvědomujeme si, že zítra může být všechno jinak. Znáte to, když si dlouho něco přejete a konečně se to splní? Cítíte úspěch, naplnění a štěstí. Ale jak dlouho tento pocit trvá? Den? Týden? Trvá do té doby, než se nám hlavou začnou znovu honit myšlenky jak tento stav udržet. A s tím přichází další stres. Pokud nejsme schopní se teď a tady zastavit a procítit tento okamžik, ať už je jakýkoliv, pak se nám to nepodaří ani v budoucnosti.

Víte jak se na Hawaii pozná turista? Spěchá. Nepustí vás na hlavní silnici, když vyjíždíte z parkoviště a v obchodě nervózně stepuje ve frontě. A na pláži? Sotva si roztáhne ručník, běží do vody. Když vyjde z vody, vyndá svačinu a pak jde hned zase do vody. Tentokrát s ploutvema a šnorchlem. A zatímco já ležím ve stínu pinií a pozoruji krásné útesy pohoří Napali, které omývá divoký oceán, turisté ve vodě zápasí se svým šnorchlovacím vybavením. Nasadit si ploutve ve vlnách je boj. Mezitím přichází další turisté. Ty mají ještě více naspěch. Vylezli z auta v tričku a trenkách a nejkrásnější pláž na ostrově si jen nafotí a zase odjedou. Proč se stále tak honíme? Svádíme to na šéfa, na práci, na společnost, ale je to v NÁS! Myslíme si, že si odpočineme až bude víkend, až budeme mít více peněz, až dostavíme barák, až děti vyrostou atd. Jenže pak do našeho života vždycky přijde něco nového a my naše zastavení opět posuneme do budoucnosti.

Vzpomínám si na mé dovolené a poznávací zájezdy před zhruba 10 lety. Smyslem bylo běhat od památky k památce a všechno stihnout. Dát si v kávu a zákusek v kavárně nám připadalo jako ztráta času. Zdrželi jsme se maximálně na koupi zmrzliny, kterou jsme si mohli vzít do ruky. Nebo se rozhodneme odjet na dovolenou, kde jen ležíme u bazénu či na pláži a neděláme vůbec nic. Jenže pak nadejde den odjzdu a návratu do práce. A jak to vypadá tam? Kupa práce a během několika hodin se zase úspěšně dostaneme do stresu. A tak máme 4 týdny odpočinku v roce, abychom se zbylých 48 týdnů mohli honit.

Mám to štěstí, že od syndromu vyhoření mé tělo začne při sebemenším výkyvu z rovnováhy zatahovat záchrannou brzdu. To, že se necítím dobře, jsem unavená, někdy smutná, to většinou několik dní ,,dokážu" přehlédnout. A pokud to pokračuje, tak zhruba po týdnu nastoupí mé tělo. Ozvou se bolesti zad, někdy trávící potíže a bolesti hlavy (napadá mě, že jsem to vždy v minulosti řešila práškama! - naprosté šílenství!!!) Všechny tyto potíže u mě vznikají z přetížení. K tomu bych ráda uvedla, že vedu krásný a velmi svobodný život. Mám práci, která mě naplňuje a je mým životním posláním, žiji v hojnosti a na místě, na kterém jsem vždy chtěla být. Každé ráno si udělám čas na meditaci či na jógu. Jsem obklopena divokou přírodou a zdravě jím. Přesto se někdy honím! Co je důvodem? Věřím tomu, že když něco neudělám, nedokončím nebo nestihnu, život bude horší, něco se stane. Co je však život? Co je jeho podstata? Splněné úkoly, dokončené projekty, telefony a emaily? Nebo je to ten moment, kdy jsme svědky nějakého zázraku? Když se například díváme do přírody a jsme okouzleni zbarvením oblohy při západu slunce? Když jsme svědky toho, jak se naše dítě poprvé postavilo, když nás objeme a políbí někdo, koho máme rádi nebo když se díváme na noční oblohu plnou hvězd u letního táboráku?

Neutíkejte před životem! Je ve vás. Proudí každou buňkou vašeho těla. Jen si to někdy neuvědomujete. S každým nádechem můžete začít znova. Teď, teď, teď...Záleží jen na vás, zda váš život budete žít vědomě nebo v zajetí noční můry budoucnosti. Jednoho dne každý procitne. Doufejme jen, že ten nádech nebude tím posledním.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama