Hledání bezpečného místa aneb co bouře navždy odnesla

14. srpna 2014 v 10:22 |  Inspirace

Hurikán, který měl na Hawaii přijít mi navždy změnil život. Zažila jsem něco naprosto nového a posunulo mě to do jiného vnímání seba sama, mého života a světa kolem nás.

Dnes je pondělí, první den, kdy se po hurikánu vrátilo vše k normálu. Mé tělo je unavené a plány, které jsem na dnešek měla padly. Začala mě bolet hlava a celé mé tělo je vysílené, jako bych ušla dlouhou túru. A vlastně je to pravda. Za poslední dny jsem ušla obrovský kus cesty. Moje mysl mi říká, že jsem nemocná. Má vnitřní moudrost mi říká, že přijímám. Přijímám informace, vědění…něco se děje, nad čím nemám kontrolu a mé tělo potřebuje odpočinek. Znáte to z jógy? Kdy chvíli cvičité a pak odpočíváte a dovolujete svému tělu vstřebat provedené cviky.

Dlouho jsem se rozhodovala, jaké ostrovy během mého volna navštívím. Původně jsem chtěla letět na Big Island a spát pod stanem a také navštívit ostrov Maui, kam jsem byla pozvána od úžasné české ženy, která na Hawaii už delší dobu žije. Když jsem si kupovala letenku, něco mi říkalo, abych Big Island odložila. Důvod, proč jsem jsem neměla letět, se ukázal během hurikánu. Big Island byl bouří zasažen ze všech míst nejhůř a bouře přišla přesně v době, kdy jsem měla kempovat na jeho půdě. Jsem šťastná, že jsem uposlechla a můj výlet odložila aniž bych věděla, co se stane. Vydala jsem se však na ostrov Maui. Nedokážu vyjádřit pocit, který jsem měla, když jsem z ostrova Kauai odlétala. Vrátily se mi vzpomínky na to, jak jsem v minulosti tento ostrov opouštěla a nevěděla, zda se sem ještě někdy vrátím. Na účtě jsem tenkrát měla zhruba 20 tisíc korun a nevlastnila jsem už nic, co bych mohla prodat. Můj návrat na Hawaii se tenkrát zdál naprosto nereálný. Natož život tady. Byla to jen čirá fantazie. Tenkrát jsem při odletu brečela jak želva. Měla jsem pocit, jako by mi někdo rval z těla část mého srdce. Později jsem přišla na to, že to tak opravdu bylo. Část mého srdce od té doby navždy zůstala na ostrově Kauai.

Po několika dnech na Maui mi ostrov Kauai začal chybět. Přestože je Maui úžasné místo, má jinou rychlost, jinou energii a já jsem začala po pár dnech postrádat ticho a klid ostrova Kauai. Každý z nás, kdo žije na nějakém hawaiiském ostrově, jako bychom byli navždy součástí toho ,,našeho" ostrova a byli bychom za něj schopni bojovat! Krásně to dokládá film o poslední hawaiiské princezně, která byla jako mladá přes její vůli odvezena z Hawaiie do Anglie, aby byla uchráněna hawaiiské politické situaci. Její srdce však zůstalo na Hawaii a když to bylo možné, vrátila se zpět. Doufala, že Hawaii pomůže obnovit království a vládu původních hawaiiců. Bohužel už tenkrát vládu převzala první generace misionářů a hawaiiské království navždy padlo. Princezna nebyla schopná nic z toho ovlivnit než to, že hawaiicům bylo znovu dovoleno volit vládu. Hawaii jako taková tenrkát však v původní podobě přestala existovat. Na Hawaii se za princeznou vydal angličan, se kterým byla zasnoubená. Žádal ji o to, aby se vrátila s ním do Anglie. Vůbec nepochopil její pouto k Hawaii a to, že po ní žádá nemožné. Tyto události princezně zlomily srdce a v mladém věku do roka zemřela. Já jsem tento pocit zažila poprvé v životě a vše se ještě prohloubilo přicházející bouřkou. Tento pocit, kdy je člověk s Hawaií srostlý se opravdu nedá popsat a já slyšela takových příběhů mnoho od lidí, kteří na Hawaii byli povolaní.

Odlétala jsem z Maui přesně v pravý okamžik, když v rádiu oznámili, že se blíží hurikán. Bylo úterý a podle předpovědi měla bouře přijít ve čtvrtek. Už v letadle bylo vidět jinou energii lidí, kteří mířili na Kauai. Pomohli mi se zavazadlem, byli plni nadšení a chovali se ke mě jako kdybych byla součástí jejich rodiny. Věřím, že to také bylo mým vyzařováním. S obrovskou vděčností jsem přistála zpět na MÉM ostrově!

Na letišti jsem potkala místního muže, který mě před hurikánem varoval a říkal mi, abych na sebe dávala pozor. Od známých se dozvídám, že je vyprodaná všechna balená voda. To mě vyděsilo! V následující hodině jsem potkala místní ženu, která před sebou tlačila vozík. Říká: ,,Jste připraveni na hurikán? Mluvila jsem s místními rybáři a ti mi řekli, že už před 3 týdny vylovili ryby, které připlouvají jen v případě velké bouře. Pohlédla na oblaka a pokračovala: ,,Vidíte ta oblaka ve tvaru šipky? Ty tady na Hawaii nikdy nejsou. Hawaiiané věří, že svědčí o velké bouři." A měla pravdu, tato divná oblaka jsem tu ještě nikdy neviděla. V rádiu zněly rady, jak se na hurikán připravit. Vše to pro mě znělo děsivně. Hurikán pro mě byl něco nového, něco, co v Evropě nemáme. Ten den jsem nakoupila více potravin než obvykle a rozhodla se tomu nepřikládat další důležitost. V obchodě jsem jako náhodou narazila na knížku o všech hurikánech, které ostrov Kauai v historii potkaly a co v takových případech dělat. Koupila jsem si ji. Další den bylo vedro. V rádiu se mluvilo o tom, že se bouře pomalu ale jistě blíží a lidé by se měli zásobit potravinami a vodou. Přečetla jsem si seznam nutných věcí a rozhodla se je nakoupit. Ten večer jsem šla k ocánu a hodila jsem do něj květiový věnec lei s modlidbou, aby tato bouře byla pro všechny jen potřebnou zkušeností a ne tragédií. Oceán mě slyšel a další vlna lei přijala a odnesla s sebou.

Život na ostrově se úplně změnil. Pláže se vyprázdnily a obchody se naplnily lidmi shánějícími baterky, provazy, vodu a jídlo, které nepotřebuje tepelnou úpravu. Bouře byla cítit ve vzduchu. Prodavačky se v obchodě loučily se slovy:,,Dávejte na sebe pozor!" V případě hurikánu nejde ani tak o lidský život jako o to, že může dojít k dlouhodobému výpadku energie, což tady znamená být bez vody. Veškeré elektrické vedení tu vede vzduchem a tak i silný vítr způsobí popadání stožárů. Pumpy na pitnou vodu jsou také na elektriku. Potkala jsem známou, která zažila nejničivější hurikán před 10 lety a sdělila mi, že tenkrát byl celý ostrov 2 měsíce bez elektřiny. Docházela mi vážnost situace. Na ostrovy se pomalu ale jistě řítí bouře, která je svým rozsahem několikrát větší, než všechny ostrovy dohromady. Na radaru byla Hawaii oproti bouři jen malými zelenými korálky. Bylo zajímavé pozorovat reakce lidí. Někteří vzali bouři vážně a začali uklízet zahradu a vše, co by mohlo lehce vzlétnout. Protože se tady většina života díky počasí odehrává venku, bylo toho opravdu hodně. Někteří lidé jakoby se vysmívali těm, kteří uklízí a nechali vše tak, jako to bylo. Chodili a říkali ostatním, že z bouře nic nebude a není třeba se připravovat. Komu tedy věřit? Předpovědi počasí nebo lidem? Když jsem se zeptala své intuice, řekla mi, že ostatní ostrovy budou zasaženy bouří mnohem více než náš ostrov Kauai. Že právě proto bylo důležité, abych se včas vrátila a tuto zkušenost zažila doma. Zároveň mi však říkala, že bouře přijde, i když ne v takovém rozsahu. A to se nakonec také stalo. Ve čtvrtek, když jsem měla vše nakoupeno a naplněné nádoby s vodou, začala jsem uklízet zahradní nábytek, kytky a zavírat okna. Protože dům, ve kterém žiju, není můj dům, cítila jsem k tomu místu velkou zodpovědnost. Jeho majitelé nejsou na ostrově a určitě by si přáli, aby se jejich krásný dům nezničil. Bohužel mi tu však nechali spoustu přebytečných věcí na dvou terasách, které u domu jsou. Po celém dni příprav a uklízení jsem se svalila na gauč. Pociťovala jsem, jak se činností má mysl zaměstnala a neuvědomovala jsem si blížící se události. Oficiální oznámení hurikánu má různá stadia. Od pozorování, po varování až po kritický stav. Vše vysílá rádio i televize. Liší se to podle toho, jak daleko hurikán od ostrova je a jakou má sílu. Ve čtvrtek večer už byly všechny ostatní ostrovy v pohotovosti. Dostala jsem zprávy od kamarádů z Maui, že jsou zavřeni doma, vybaveni vším, co je potřeba a čekají na bouři. Na ostrově Kauai podle předpovědi zbývá ještě jeden den. Paradoxem bylo, že počasí bylo naprosto dokonalé. Obloha bez mráčků a příjemný vánek. K večeru začalo být trochu dusno. Mnoho lidí bralo hezké počasí jako signál, že se nám bouře vyhne. V mé knížce jsem se však dočetla, že v minulosti to bylo přesně tak. Do poslední chvíle, než bouře udeřila, lidé normálně chodili do práce a často i samotná předpověď říkala, že bouře míří jiným směrem. Problém je však v tom, že se její směr i intenzita může každou minutou o 180 stupňů změnit a to se také v minulosti stalo. Největší hurikán byl na ostrově Kauai v roce 92. Během jedné noci zničil ostrov natolik, že tu po bouři byl vyhlášen válečný stav. Dva měsíce tu nešla elektřina, netelka voda, hodně domů bylo zničených a silnice blokovaly popadané stromy a vedení. Trvalo 10 let, než se následky zcela odstranily. Dobrá zpráva byla ta, že nikdo nezemřel a zraněni byli jen ti, kteří se přes varování vydali ven.

Seděla jsem na gauči a začalo ve mě stoupat napětí. Dozvěděla jsem se, že další 3 ženy, které v našem domě bydlí, ho opustily. Začala jsem být nervózní. Napadlo mě odjet ke známým, ale nemohla jsem se jim dovolat. V rádiu začali hlásit, že bouře dorazila na Big Island. Byla jsem šťastná, že tam teď nejsem někde ve stanu. Hlášení říkalo, že vyvrací stromy a že některé části ostrova jsou bez elektřiny. Začalo mi být zle. Vše se najednou stávalo realitou. Konečně jsem se dovolala známé a vysvětlila jsem jí, že nechci zůstat v našem domě uprostřed samoty v lese. Známá se mě snažila přesvědčit, že se nic neděje a že bouře dorazí až druhhý den. Já jsem přesto věděla, že bych v noci nezamhouřila oka. Moje známá pracuje jako kouč s metodou EFT a zná také metodu The Work, kterou používám já. Snažila se se mnou po telefonu analyzovat příčinu strachu a zkoušela mě koučovat. Říkala mi, že by bylo dobré si ten strach prožít a ne utéct. Nebyla jsem na to absolutně připravená. Slíbila jsem jí, že se na to společně podíváme, ale že odsud nejdřív musím pryč. V tom je ,,nevýhoda" mít za přátele dobré a zkušené kouče. Na vaše nářky vám neskočí. Učí vás naprosté nezávislosti na ostatních. Nakonec jsem ji však ,,udolala" a kamarádka mi řekla, ať přijedu.

Začala jsem nosit věci do auta. Měla jsem s sebou teplé oblečení, několik litrů vody, jídlo, rádio na baterky, počítač, telefon, hotovost v případě, že by díky výpadku elektřiny nešly bankomaty, knížky a důležité doklady. Vzpomněla jsem si na tu hru, jak se ptáte, co by sis sbalil, kdybys jel na opuštěný ostrov a mohl sis s sebou vzít jen 5 věcí. Sotva jsem zavřela kufr auta, začalo silně pršet. Už je to tady, pomyslela jsem si. Stáhnul se mi žaludek a mé tělo pohltila nervozita. Rychle jsem nasedla do auta a vydala se na cestu. Byl to hrozný pocit. Jela jsem tmou. Všechny silnice byly prázdné, všude jen popadané listí. Vše uklizené, domy zavřené a některé měly polepená okna páskou. Jako by se zastavil život. Zvedal se vítr a déšť byl stále silnější. Konečně jsem dorazila ke známým. Bydlí ve vedlejším údolí. Překvapilo mě, když jsem viděla, že u nich před domem je spousta věcí, které tam zkrátka sousedé nechali a nestarají se o ně. Prkna, nádoby s barvou, nářadí atd. Došlo mi, že pokud by přišla vichřice, budou tohle přesně první věci, které začnou létat vzduchem a rozbijí okna. Teď už se nedalo nic dělat. Společně jsme se navečeřeli a šli spát. Já jsem měla ustláno v obýváku na matraci. Byla jsem vyčerpaná a tak jsem spala dobře. Další den - pátek - byl dnem, kdy měla přijít bouře k nám. U známých jsem se cítila dobře. Každý sme si dělali své a čekali sme, co se bude dít. Nakonec bych řekla, že to čekání bylo na tom všem nejhorší. Přestože jsem se snažila nemyslet na budoucnost neboli na to, co přijde a zůstávat v přítomnosti, bylo to hrozně těžké. Cítila jsem tlak v podbřišku.

Bouře přešla přes ostatní ostrovy a začalo to vypadat, že u nás se to projeví jen deštěm. Přesto se nám však úplně neulevilo. Jako bychom tomu všemu ještě nevěřili. Věděla jsem, že bych se už mohla vrátit domů, ale něco mi říkalo, abych zůstala. Večer jsme pozvali ještě další známé a společně se dívali na filmy. Znovu mě přepadl pocit naprosté beznaděje. Znovu jsem se ptala sama sebe: ,,Proč tady jsem? Co tady dělám? Proč jsem si tuhle cestu vybrala?" Nedávalo to žádný smysl! Proč jsem opustila rodinu i přátele a jsem sama v hurikánu na druhé straně světa? Je dobré převzít za svůj život zodpovědnost, nespoléhat se na druhé atd., ale tohle je příliš! Copak se musím sama o sebe postarat i při hurikánu?…" To vše se mi honilo hlavou. V Čechách byla neděle ráno a tak jsem poslala zprávu mé nejlepší kamarádce. Díky naší vytíženosti nejsme moc v kontaktu, ale když se potřebujeme, vždy to nějak vyjde. I na tu vzdálenost. Psala jsem jí, jak jsem se vydala cestou naprosté izolace od všeho. Jak mi to vyhovuje a jak to miluji a zároveň je ta cena vysoká a při takto kritických momentech si ji uvědomuji. Kamarádka mi jako vždy moudře odpověděla: ,,Polde mě jsi zažila něco, co ti přišlo smysluplnější, než mít lidi okolo sebe, myslím tím tu energii, kterou ti Hawaii dává. A to uvědomění, že jsi sama tam, jako kdekoliv jinde, i když máš kolem sebe lidi. Je to obrovská transformace, které se podle mě většina lidí nevědomě i vědomě vyhne." Pak se mě zeptala na to, zda to, že jsem tady na Hawaii stále cítím jako poslání a já jí odpověděla, že ANO. Takovéto chvíle jsou na tom, když plníme své životní poslání nejtěžší a hodně lidí je nepřekoná a své poslání vzdá. Čím větší si plníme sny, tím větší odvahu musíme prokázat. Ve skutečnosti při plnění snů a našeho životního poslání nejde snad tolik o naše nadání, jako o neustálou odvahu dělat další kroky.


Ve zprávách řekli, že všechna varování byla odvolána. To přineslo úlevu a radost. Ale přesně tak, jak se to vždy může stát, vše se snad během půl hodiny otočilo. Ležela jsem na matraci a usínala, když se v tom spustil neskutečný liják. Intenzitu deště tady už lehce rozliším a takovou jsem ji ještě dokonce ani v zimě nezažila. Během pár hodin začaly stoupat hladiny řek a já na svůj mobil začala dostávat varování. Chvílemi jsem pospávala. Ve tři hodiny ráno jsem se probudila. Na internetu bylo napsáno, že některé silnice byly kvůli vodě uzavřeny, že se uzavřely části ostrova a čekají se sesuvy půdy. Opět mě začalo silně bolet v podbřišku. Došlo mi, že jsme polevily a část té vody, co jsme měli v zásobě už použily. Začala jsem si také uvědomovat, že mí známí nejsou na evakuaci vůbec připraveni. Rozhlédla jsem se po domě. Byl celý prosklený a okna začínala zhruba 10 centimetrů nad úrovní země. Tak jako většina domů tady i tento byl postavený ze dřeva a nebyl základy upevněný do země. Docházelo mi, že pokud půda přestane vodu vsakovat, během chvíle nás to tu vytopí. Najednou mi to všechno došlo. Chtěla jsem být v bezpečí. Odjela jsem z mého dvoupatrového domu se sklepem pryč, abych tam nebyla sama a místo toho jsem teď v bungalovu a to ještě nedaleko od nejdeštivějšího místa na světě! Přímo pod tou horou! Začala jsem se mým vlastním úvahám smát a poučení z této bouře bylo jasné. Existuje jen jedno bezpečné místo: a to je uvnitř nás. Je to naše vlastní jistota, moudrost a vedení. Tato moudrost by nás vždy dovedla do bezpečí, vždy by nám poradila co máme v nejhorším dělat. Ať už by to bylo někomu zavolat nebo se někam schovat. Můj podbřišek bolel stále více a tak jsem tu bolest začala zhluboka prodýchávat. Kocour mých známých si vlezl mezi má kolena a schoulil se do klubíčka. Cítila jsem obrovskou vlnu úlevy. Odebral to celé napětí, které jsem prožívala. Potom jsem i já v klidu usnula.


Druhý den bylo po bouři. Obloha byla zatažená a mírně poprchávalo. Dostávala jsem zprávy od přátel z celého světa, zda jsem v pořádku. Všichni to viděli v televizi a vzpomněli si na mě. To bylo krásné. Na Facebooku jsem dostávala další zprávy a všichni posílali na Hawaii své modlidby. A tak, i když daleko od všech, měla jsem pocit naprostého spojení a podpory. Znovu mi došlo, že vzdálenost jako taková zkrátka neexistuje. Sbalila jsem si věci a odjela zpátky do mého domu. Večer jsem se šla projít po pobřeží. Byly ohromné vlny. Narážely jako pozůstatek bouře do pobřeží. Všechna energie jakoby ze vzduchu zmizela. Při pohledu na šedivý oceán se mi chtělo brečet. Také si prošel bouří! Při procházce jsem potkala jen pár lidí. Všichni byli zamyšlení a v jejich očích byla vidět úleva. I já jsem prožívala vnitřní klid. Byla jsem ponořená hluboko v mém srdci, v naprostém spojení sama se sebou, s tímto nádherným ostrovem a s pokorou k zázraku života. Všichni na ostrově jsme tuto hrozbu hurikánu potřebovali. Připomněla nám, jak vše co tu máme bereme za samozřejmost. Slunce, nádhernou přírodu, luxus jako je elektřina, bankomaty, dostatek vody, krásné domy, azurový oceán plný podmořského života, voňavé květiny na každém kroku a krásné stromy. Bouře nás donutila kleknout na kolena a pocítit vděčnost za každý den tady na Hawaii. Připomněla nám také vyjímečnost tohoto místa, ráje, který je tisíce kilometrů vzdálený od pevniny. Vše, co je tu vybudováno a co je tu k dispozici, muselo překonat obrovskou vzdálenost, abychom to tady mohli využívat! Ostrov Kauai ode mě vyžadoval závazek. Tak, jako v dlouhodobém vztahu. V časech dobrých i zlých. Zkoušel mě. Jako bych slyšela ta slova:,,Opravdu mě chceš?"

Další den konečně vysvitlo sluníčko! Vlny byly stále velké a surfaři se radovali! Byla jsem stále neskutečně vyčerpaná a unavená. Jela jsem na nádhernou zelenou louku uprostřed hor, kde jsem několik hodin ležela pod stromem a dobíjela energii ze země. Večer jsem šla na tanec, který se jmenuje šamanské léčení. Byl úplněk a zářil dveřmi přímo do tanečního sálu. Cestou domů jsem zastavila na místě, kde je krásný výhled z výšky na oceán. Na tento okamžik nikdy nezapomenu. Obrovský měsíc osvětloval nekončenou hladinu oceánu! Vlny byly velké! Pravidelně se vzedmuly, zlomily a rozpustily v pěnu, která silně narážela do kamenitého pobřeží! Mám takové štěstí být svědkem této magické podívané! Když jsem ten večer usínala, něco se stalo. Zavřela jsem oči a najednou jsem viděla jasný bílý kužel světla, který ozařuje mé tělo, po chvíli se k tomu přidal ještě zlatý kužel, který mířil přímo do mé hlavy! Zdá se mi to snad? Nebo jsem se už úplně zbláznila? Rozhodla jsem se to neřešit. Nemusím chápat všechno! A usnula jsem.

Další den bylo pondělí. Ráno jsem byla hostem webináře, kde jsem mluvila o životním poslání každého z nás (Zde je odkaz na webinář: http://www.pracenasbavi.cz/webinar-jak-ziskat-praci-snu-11-8/) Zpětná vazba od diváků potvrdila můj vnitřní pocit. Slova jako ,,Dnes jsi byla úplně jiná, působíš jinak, jsi vyrovnanější a silnější, to, cos říkala v tomto webináři jsem od tebe ještě nikdy neslyšela..."

Oceán byl jasný jako zrcadlo. Na obloze nebyl ani mráček. Slova, která by tento den mohla definovat byla: jasno a naprostý klid po bouři. Cítila jsem vděčnost za tento transformační proces. Už nikdy nebudu stejná, jako dřív. Posunula jsem se. Hrozba hurikánu mě dostala do stavu, kdy jsem pocítila strach z nenaplnění primárních potřeb člověka, jako je potřeba pít, jíst a potřeba bezpečí. Bouře mě donutila žít přítomností a být v myšlenkách jen na Hawaii. Navždy mě spojila s ostrovem Kauai. Ukázala mi, že žít tady vyžaduje obrovskou odvahu vzdát se všeho. A to nejen vzdání se starých vzorců chápání světa v mé hlavě, ale také být kdykoliv připravená odevzat přírodě vše, co z ní pochází. Vzdát se veškerého majetku, identity a pokud přijde čas, i života. Nerozhodujeme to my. Už je to dávno rozhodnuto. Nemáme nad tím žádnou kontrolu. A než ten čas přijde, učiňme jeden závazek: že budeme každý den vděční. Za teplou pokrývku, pitnou vodu, za to, že nás autobus nebo naše auto doveze tam, kam potřebujeme, že nám bankomat vydá pár stovek, že můžeme zaplatit nájem na další měsíc, za naše tělo, které nám bezpodmínečně slouží a za dalších spoustu věcí, které považujeme za samozřejmost. Jsou totiž zázrakem. Ať už si to uvědomujeme nebo ne.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucie Fundová | E-mail | 16. srpna 2014 v 21:53 | Reagovat

Zdravím paní Nováková na Hawaii!! Z celého srdce velice děkuji za tento Váš inspirující a dojemný článek a též za hodnotnou myšlenku v něm (Čím větší si plníme sny, tím větší odvahu musíme prokázat.), která mě skutečně obohatila, kdy mi do života přicházejí zkoušky, které právě testují výšku mé odvahy..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama