Velké sny si žádají velkou odvahu aneb 2 nejtěžší měsíce mého života

25. srpna 2014 v 12:17 |  Inspirace

Chcete od základů změnit svůj život? Pak je tím pravým místem Hawaii!

Když jsem na Hawaii měla letět poprvé, necítila jsem se touto destinací nijak zvlášť přitahována. Jediné, co jsem věděla bylo, že je tu nádherná příroda a že tu žije mnoho významných koučů a spirituálních učitelů jako je Dr. Wayne Dyer, Oprah Winfrey, Doreen Virtue atd. Rozhodla jsem se letět na Hawaii, abych zaplnila poslední 2 týdny, které jsem měla být Americe. Před lety jsem četla knížku s názvem ,,Jestli to bolí, není to láska" . Byla od Chucka Spezzana, který se přestěhoval na Hawaii a mluvil o vyjímečné energii těchto ostrovů. Pamatuji si, že mi tenkrát prolétlo hlavou: ,,Někteří lidé mají takové štěští v životě a mohou zkrátka žít, kde chtějí! Musel si asi vydělat spoustu peněz jeho knížkou!" To, že někdy budu mít možnost Hawaii navštívit mě ani nenapadlo. A už vůbec ne, že v té době budu nezaměstnaná. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, za 3 roky od přečtení této knížky tam budeš žít, brala bych to jako (krásný) vtip! Dnes už vím, že to není o penězích, ale o tom dovolit si následovat své sny a pochopit, že si každý zasloužíme v životě to nejlepší! Zní to triviálně, z mé zkušenosti však vím, že je to neustálá práce. Já? Opravdu si zasloužím žít v ráji? Bydlet v nádherném domě s výhledem na oceán? (To je jeden z mých dalších snů, na kterém pracuji). V momentě, kdy si to vnitřně dovolíme, nestojí nám nic v cestě a vesrmír nám to splní. Nejde však o to si to přát, ale uvěřit, někde hluboko uvnitř, že se nám to stane. Že stejně jako Bohové žili ve svých chrámech, mohli mít cokoliv, co si přáli a stýkali se s lidmi, kteří je inspirovali, to samé můžeme mít i my. Cesta k tomu je poznání, že jsme božští a proto máme stejnou sílu!

Od prvního okamžiku, kdy jsem vstoupila na půdu ostrova Kauai, se začaly dít zvláštní věci. Bylo to, jako bych začala být hlavní hrdinkou nějakého filmu. Nechápala jsem ani moji roli, ani to, o čem tento film je. Došlo mi to až při odletu. Byl o tom, že zázraky existují a mou rolí bylo znovu uvěřit. To, že jsem se tu po roce a půl opravdu ocitla, žiju tady, mám dokonce hawaiiský řidičák a živím se prací mých snů, je opravdový zázrak!

Zároveň, kdyby mi někdo řekl, jaká transformace mě tu čeká, až se přestěhuji, asi nikdy bych tento krok neudělala. Všechny mé strachy se z velké části naplnily a přišly do toho další, o kterých jsem ani nevěděla. Hawaii mě první dva měsíce prala jako pračka. Ždímala mě a ten prací program se zdál být nekončený. Když program na chvíli zastavil, sotva jsem se nadechla a už jsem se točila znovu. Vzmítala jsem se v naprostém zoufalství, beznaději, pocitu bezmoci a ztráty všeho, co jsem si myslela, že má v mém životě nějakou hodnotu. Dnes mohu říci, že to byly jedny z nejhorších měsíců mého života. Ano, to vše se dělo v ráji!

Věřím, že vyjímečnost Hawaiie vznikla díky její poloze. Hawaiiské ostrovy jsou nejvíce vzdáleným místem od pevniny na světě. Zelené smaragdy, rozeseté uprostřed pacifiku, jako by je někdo jen tak omylem rozsypal. Díky své vyjímečné poloze byly dlouho v utajení. Celé stovky let je nenašli ani mořeplavci, kteří křižovali místní vody.

To zapříčinilo jedinečný kulturní i přírodní vývoj. Když sem dorazili první misionáři, nazvali místní obyvatelé divochy. Bylo to knocem 18. - tého století, kdy v Evropě začínala Velká průmyslová revoluce. Hawaiiané se živili zemědělstvím a rybolovem a o průmyslu neměli ani ponětí. Místo Ježíše uctívali oceán a matku zemi, neměli písmo a chodili nahoře bez. Angličtí misionáři se rozhodli to napravit: oblíkli je do teplých bot, šatů a klobouků. Zakázali jim veškeré rituály a převrátili jejich svět naruby. Nutno však podotknout, že v tom všem hawaiiští lidé viděli výhody, bohužel se jim to vymklo kontrole a další generace misionářů je nadobro zbavila veškerých práv v jejich vlastní zemi. Je to smutný příběh, který člověku zlomí srdce. Výhodu v tom, že je dnes Hawaii jedním ze států Ameriky, vidím především v místní infrastruktuře. Perfektní silnice, dobrá zdravotní péče, dobré školství a zákony, kterými se většina obyvatel řídí. Hawaiiané však o Američanech mluví jako o cizincích. Když vidím turisty, kteří sem přijíždí bez respektu k místní kultuře a místním hodnotám, bolí mě to. Často se chovají jako u nich doma - na pevnině. Jsou sobečtí, křičí a myslí si, že když mají peníze, jsou tu pánem. Hawaii je i přesto obejme svou bezpodmínečnou nářučí. Stále žasnu nad tím, co v místních obyvatelích vytváří tu ohromnou pokoru a přes veškerou minulost se chovají uctivě ke všem, kteří na Hawaii vstoupí.

Vždy jsem v mém životě byla poměrně radikální. Žádny dipolomat. Buť všechno nebo nic. Žádné kosmetické úpravy. Opravdová transformace! Chirurgie a hluboký řez! Nikdy jsem se nespokojila se zlatou střední cestou. Možná právě proto na mě na mé životní cestě čekala Hawaii.

Pokud vyšleme do vesmíru přání, že chceme lidi provázet transformací a chceme jim pomáhat, pak jakoby otevíráme obrovský kohoutek a z něj začne proudit rezatá voda. Otevíráme se tím osobnímu rozvoji v neuvěřitelné formě! A vesmír nás začne zásobovat! Najednou jakoby se vše zrychlí a přichází jedna ,,katastrofa" za druhou.

Já, když jsem dorazila na Hawaii, řekla jsem, že chci sdílet mou moudrost s lidmi na celém světě! Tím jsem otevřela závit, který byl i po 3 letech usilovné práce zavřený. Začaly přicházet témata, o kterých jsem neměla ani tušení!

První dny jsem na ostrově Hawaii strávila sháněním dlouhodobého ubytování a auta, bez kterého se tady člověk ani nehne. První problém vznikl v tom,že jsem si musela pořídit hawaiiský řidičák, aby mé auto bylo pojištěné. Na zkoušky hawaiiského řidičáku jsem však už musela mít auto. Poměrně v klidu a s trpělivostí jsem obíhala úřady a zjišťovala co bylo potřeba. Za neuvěřitelné 3 týdny jsem měla vše. Auto, řidičák a krásný dům za slušný nájem. Ten den, kdy jsem se přestěhovla jsem se večer zhroutila do sedačky. Konečně vše hotovo a mohu relaxovat, než mi začne výuka na univrzitě!

Místo relaxace se však objevilo něco úplně jiného: výčitky svědomí, strach, vnitřní zmatek a hrozný smutek, že jsem opustila přátele i rodinu. S rodinou mám velmi silné pouto. Možná právě proto, že jsme si společně prošli úmrtím mého tatínka. S mamkou nám trvalo rok, než jsme se obě připravily na to, že se odstěhuju na druhou stranu světa. Moje mamka je neuvěřitelně silná žena. V životě jí opustili už 2 lidé, které milovala. Jediné, co nechtěla aby se kdy stalo bylo, že se přestěhuji někam daleko od ní. A na druhou stranu světa? To by jí asi ani v těch nejhorších snech nenapadlo. Už jsem bydlela v Německu a trvalo jí 3 roky, než s tím byla smířená, Barcelona jí už nedělala žádný problém. Ale Hawaii? Je to neuvěřitelné, ale přijala to. Ona říká, že jí nic jiného nezbylo, ale já vím, že mi to ani jednou nevyčetla, důvěřovala mi a co víc, nakonec mě s těžkým srdcem ještě ve všem podpořila!

To, co se stalo - že jsem se opravdu sama přestěhovala do naprostého neznáma - mi došlo až když jsem seděla na balkóně pronajatého domu, obklopená tropickou (mě naprosto neznámou) vegetací a říkala si. Co teď? Co tady budu dělat?

Následovaly dny, kdy jsem ani nechtěla vylézt z postele. Cítila jsem se slabá. Druhý den, co jsem v domě bydlela, jsem vysypala krabici a z ní vypadla ještěrka, která si tam asi zalezla, aby tam umřela. Tím, jak jsem jí vysypala, se lekla a před očima se mi párkrát zatřepala a umřela. To přesně potvrzovalo to, čemu jsem věřila. Jsem zlá, necitelná, protože jsem opustila zemi, kde jsem se narodila! A protože nerozumím místnímu prostředí, nikdy to tady nezvládnu! (Dnes už vím, že duch této ještěrky je mým průvodcem. Hawaiiané věří v obrovskou sílu zvířat a jejich poselství pro lidi. Zvířata na sebe často musí upozornit, abychom si uvědomili jejich význam v našem životě. A smrt před vašima očima je určitě skvělý způsob. Udělala jsem mu malý hrobeček pod krásným stromem, ozdobila ho krystalem a poděkovala jsem mu za jeho zprávu.)

Když se přestěhujete do jiné kultury, dojde vám něco, čeho si (i na dlouhé) dovolené nikdy nevšimnete. Vše, co jste se doposud v životě naučili v novém prostředí nemůžete použít. Od pravidel chování a jednání s lidmi, přes způsob trávení volného času až po hodnoty, které jste uznávali. Potká vás to na všech úrovních. Ráno se probudíte do jiného světa. Venku zpívají ptáci, svítí slunce a je naprosté ticho. Začnete snídaní jiných věcí, než jste byli zvyklí doma, protože v obchodě se tu zkrátka prodávají jiné potraviny. Pak vyjedete na silnici a uvědomíte si, že tu jsou jiná pravidla řízení (s tím mi nakonec pomohl řidičák), jedete na pláž, která je plná místních lidí, kteří grilují, poslouchají svou hudbu a baví se svým způsobem. Už na stovky metrů je vidět, že jste přistěhovalec. Říkáte si: ,,jak sem mezi ně zapadnu?" Jste cizincem. Nejsou tu cesty, na které jste byli zvyklí, nejsou tu věci, které znáte, příroda i lidé vypadjí jinak. Večer jsem dala nádobí do myčky a použila špatný mycí prostředek. Nebyla jsem si jím úplně jistá, ale řekla jsem si, že se snad nic nestane. Málem jsem vytopila dům a zničila dřevěnou podlahu. Znovu jsem propadla depresi. ,,Jak tohle zvládnu?" Nemáte komu zavolat, koho se zeptat. Můžete zavolat domů vašim blízkým, ale oni vám nepomůžou, protože si touhle zkušeností nikdy neprošli. A tak zjistíte, že v tomhle filmu hrajete sami a zkrátka to musíte zvládnout. Uvědomíte si, že je to obrovská zkouška. Je to cena, kterou platíte za splnění svého snu. Večer si lehnete do postele, posloucháte cvrčení cikád a pozorujete ještěrky na okně. Víte, že na nějaký čas budou vaším jediným společníkem. Bála jsem se, že jsem udělala všechno špatně. Těšila jsem se, že až si splním sen, budu zkrátka šťastná a bude se mi jen dařit. Místo toho jsem však zažívala opak. Měla jsem pocit, že díky tomu jak se cítím, jsem udělala nepsrávný krok. Následovat vizi! Bez dalších logických důvodů! Je to šílené! Přeci jen jsem té vizi neměla věřit, honilo se mi hlavou. Má deprese pokračovala. Někdy byly dny, kdy jsem se cítila jakž takž. Ale Hawaii mi byla jedno. Byla krásná jako vždy, ale její krásu jsem nevnímala. Plánovala jsem si, kolik budu točit videí a co všechno budu podnikat. Nešlo to. Chtěla jsem být zalezlá ve své ulitě. Cítila jsem se, jako bych spadla na dno černé díry a každý den se snažila hrabat nahoru. Někdy se mi podařilo zahlédnout světlo a dostat se skoro ven, ale pak se něco dalšího stalo, co mě srazilo opět dolů do tmy. Došlo mi, že se z této roztočené emoční spirály asi sama nedostanu. Domluvila jsem si pomoc. A to jak kouče po Skypu, tak kouče přímo tady na Hawaii. Mé finanční výdaje několikrát přesáhly mé příjmy. Musela jsem to však udělat, protože ze dna černé díry se jen těžko něco nového tvoří. A protože pracuji vždy s nejlepšími, zaplatila jsem velké peníze. Co se však stalo bylo, že jsem se přestala na to velké sousto cítit sama a systematicky se začala šplhat nahoru. I když jsem spadla dolů, už jsem nespadla úplně na dno. A jako ,,náhodou" jeden z koučů zažil něco velmi podobného před lety, když se přestěhoval do jiné země. To, jak se mu daří dnes mi dávalo naději, že přežiju.

Přišel první den univerzity. Moc jsem se na to těšila a doufala, že se dostanu mezi lidi a můj pobyt tady bude mít nějaký smysl. Stal se však naprostý opak. Seděla jsem ve třídě, pozorovala mou novou učitelku a nevěřila vlastním uším a očím. Představovala přesně vzor učitelek z mé střední školy, které byly přísné, nepřátelské a jely si to svoje bez respektu k žákům. Konec první hodiny ukončila slovy: ,,Vypadněte!" Měl to být vtip. Bylo mi opět zle. Brečela jsem a nevěděla jsem, co mám dělat. A pak mi něco řeklo: ,,Zavolej Enricovi." Je to můj přítel tady, který provádí klienty jak spirituálně, tak je průvodcem po ostrově. Před pár lety odešel z Německa, prodal prosperující firmu a vše vsadil na jedinou kartu: na Hawaii. Našel si na mě čas a řekl mi, že mě vezme na jedno krásné místo. Už když mě viděl, usmíval se. Vylíčila jsem mu situaci s univerzitou. Řekla jsem mu: ,,Dělám něco, co nechci dělat, přestože jsem si slíbila, že budu vždy v životě dělat jen to, co opravdu chci! Investuji do univerzity desetitisíce a 70 procent mého času. Ale já jsem přeci na světě abych pomáhala lidem a ne abych seděla někde v lavici! Nedává to smysl! A to vše dělám jen proto, abych mohla žít na tomto místě, jehož krásu ani nejsem schopná přes veškerý stres vnímat!" Enrico se rozesmál. Vzal mě za ruku a společně jsme se zadívali do dálky nekonečného horizontu oceánu. Jeho odpověď byla: ,,Všem se nám vede stejně. Všichni, kteří jsme se rozhodli a zavázali pomáhat ostatním, my všichni zkrátka procházíme nekonečnými procesy. Dosahujeme stále větších hloubek, ale také mnohem větších výšek než si většina lidí vůbec dokáže představit! Čím větší sen si plníš, tím větší odvahu musíš prokázat!" Pak se mnou sdílel zážitek minulé noci, kdy na kolenou brečel. Uvědomění, že se nám všem daří stejně, jedno kolik za sebou máme zkušenosí, mě dodalo sílu zůstat a jít dál.

Pomalu mi docházelo, že musím absolutně zapomenout na vše, co jsem se do té doby naučila a úplně změnit myšlení. Absolutní reset. Také mi došlo, že je v pořádku procházet takovou transformací a být tak unavená a zničená. Opět jsem viděla, že pochopení nepřijde od lidí, kteří něčím podobným neprošli. A to pro mě byla úžasná zkušenost. Dopřát si odbornou pomoc od lidí, kteří mě nebudou soudit a kteří se vydali stejnou cestou.

Během následujícíh dnů jsem si uspořádala den tak, abych si alespoň dvakrát týdně šla na pláž zaplavat. Mořská voda neutralizuje naši energii a funguje jako očista. Je velmi léčivá a pomáhá jak na fyzické, tak na psychické úrovni. Rozhodla jsem se také, že se na předměty ve škole nebudu tolik učit. Měla jsem chuť vyzkoušet, jaké to bude, když se na test vůbec nenaučím. Jeden z nich měl odpovědi formou výběru z možností a druhý byl vypisovací. Ani na jeden jsem se neučila. Z prvního jsem dostala 9 bodů z 10 a z druhého 8. Mým výsledkům jsem se musela smát. Opravdu neexistuje žádná vyšší moudrost, než ta naše vnitřní. Na další předmět jsem musela psát několik esejí. Když jsem to celé na konci spočítala, měla jsem 20 domácích úkolů za 6 týdnů výuky a každý z nich mi zabral od 1-4 hodin. K tomu ještě přečíst knížku o 400 stránkách a shlédnout několik videí. Bylo to šílené! Jednoho dne jsem se rozhodla učiteli napsat, že to zkrátka nezvládám. Poděkovala jsem mu za jeho kurz a vyjádřila úctu, pak jsem mu vysvětlila, že přestože moje angličtina je opravdu dobrá, na studium potřebuji minimálně dvojnásobek času, než ostatní studenti. A nakonec jsem navrhla, že bych esej napsala na jiné téma, které mě samotné přijde jednodušší. A co se nestalo? Učitel mi odepsal, že mu opravdu záleží na tom, abych se nestresovala a že souhlasí s mým návrhem. Že se mám snažit splnit všechny úkoly, ale když to nezvládnu, určitě prospěju, protože už v té době jsem měla 70 procent úkolů odevzdaných. Ohromně se mi ulevilo. Bylo to poprvé, kdy jsem vyjádřila své potřeby a požádala o pomoc. Došlo mi, že vetšina našich problémů tkví v komunikaci. Snažíme se sami něco vyřešit, něčeho dosáhnout, protože si myslíme, že to tak musí prostě být. Ale když se otevřeme myšlence, že nemusíme na všechno být sami, tak přijdou nová řešení a pomoc z venku! Z obou předmětů jsem nakonec měla jedničku a tím se zařadila nejspíš k nejlepším studentům školy - aniž by to bylo mým cílem.

Pračka doprala, můj život se srovnal a já mohla vydechnout. Šla jsem na schůzku s mým poradcem na univerzitě a vše mu vyprávěla. Zdůraznil mi věc, na kterou jsem už zapomněla. Že pro mě udělali výjimku, protože jsem trvala na tom, že se školou chci začít už v létě. Jinak berou nové studenty až na podzim. Letní semestr je totiž poloviční se stejným množstvím práce. Věděla jsem, že musím změnit přístup i ke studiu tady jako celku a to tím způsobem, že začnu studovat předměty, co mě baví, a ne předměty, které potřebuji k dosžení titulu. A tak jsem si na další semestr vybrala hawaiiský jazyk, historii ostrova Kauai, kurz malování a digitální fotografie.

A tak ani bolest netrvá věčně! Po dokončení letního semestru jsem vypnula mozek a to mi umožnilo se vrátit do mého srdce. Začít od začátku. Hawaii zkouší každého, kdo sem přijde. Lidé, co sem přišli, musí být neustále otevřeni osobnímu růstu skrz zkušenosti, které jim ostrov přichystá. A kde jinde by člověk našel lepší místo pro transformaci, než na konci světa? Kde je vše jiné, než tam, odkud pochází.


Často si myslíme, že až najdeme konečně toho pravého partnera, až se konečně přestěhujeme, až dokončíme ten projekt, až najdee své životní poslání, vše se změní a bude nám fajn. Bohužel to je jen iluze, které stále dokola podléháme. Nikdy totiž nedorazíme do žádného cíle, kde bychom se konečně cítili jistě - to možná přijde až s naší smrtí. Život je o neustálém procesu růstu, hledání sebe sama a jistoty uvnitř nás. Hawaii mi žádnou jistotu nedává. Právě naopak. Vše se tu každý den mění. Počasí, názory lidí i jejich plány. A o tom to je, Hawaii je nejlepší učitel života v přítomném okamžiku. Teď a tady, jsem v pořádku? Teď a tady, chybí mi něco? Často se na tuto otázku musím ptát, protože mi nezbývá nic jiného, než důvěřovat. Přestěhovala jsem se sem sama. Bez úspor, bez partnera, bez přátel. Jediné, na co se mohu spolehnout je má vnitřní moudrost, která mě vede. Má intuice a vnitřní síla. Každý den se mi tady otevírají nové možnosti. Každý den můj život tady dostává nový nádech a jakoby z mlhy vystupuje mé poslání, kvůli kterému jsem právě tady na Hawaii. Když jsem se na tuto cestu vydala, moje rodina si myslela, že jsem se zbláznila. Prošli jsme si velkou bolestí a pochybami. Teď jakoby se všechno změnilo. Když se se mnou moje mamka loučila na letišti, říkala jsem jí, že se o mě nemusí bát, že to zvládnu. A že to pro mě je zkouška dospělosti. A ona mi tenkrát s klidem odpověděla: ,,Myslím, že už si zkoušku dospělosti dávno složila!" A měla pravdu. Zdá se, že jediný, kdo si nakonec myslí, že to, co jsem udělala je šílené, jsem já sama :-) Velké sny si žádají velkou odvahu. Překonání sebe sama, překonání bolesti a naučení se důvěře v to, že dokud dýcháme, náš život má smysl a jsme vedeni. Ať už nám naše hlava říká cokoliv. Jen díky mému vlastnímu procesu jsem teď schopná inspirovat ostatní a provázet je na jejich cestě za splněnými sny! Na jejich cestě do srdce, k jejich pravé podstatě. Jen díky této neuvěřitelné transformaci jsem získala nový úhel vnímání sebe sama, lidské moudrosti, síly a významu života jako takového. Mým životním posláním je ukazovat lidem cestu. Jít po ní však už musí každý sám!

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marcela Váchová | 1. listopadu 2014 v 20:48 | Reagovat

Ahoj Lucko,

moc Ti děkuji za Tvoje články a za to s jakou otevřeností a odvahou píšeš o svých zkušenostech. Pomáháš mi tím na mojí vlastní cestě a je to opravdu inspirující. Přeji Ti ať dosáhneš svých snů a štěsí a klidu v duši. Drž se! Marcela

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama