Mylné domněnky o syndromu vyhoření

22. února 2015 v 4:22 | Lucie |  Stres v práci
Pojem "syndrom vyhoření" je v poslední době velmi často zmiňovaný. Jeho definici najdete např. na Wikipedii. Jeho konečná fáze se definuje jako absolutní vyčerpání způsobené dlouhodobým stresem. Spousta z nás jím trpí, aniž bychom si to uvědomovali. Většinou ho spojujeme s pracovním prostředím, ale pravdou je, že přichází často i v osobním životě a může být kombinací obou, tak jak to bylo u mě.

1. Mylná domněnka o syndromu vyhoření: Poznám, že jsem v ohrožení a že procházím některou z jeho fází
Náznaky syndromu vyhoření se pomalu vplížily do mého života. Neměla jsem do ničeho chuť, neměla jsem energii, byla jsem nespokojená se svým životem v Německu a se svou prací. Bolesti zad byly častější a jóga přestala pomáhat. Cítila jsem vnitřní neklid a trápila mě nespavost. Cítila jsem se prázdná a sama.

V práci jsem byla vždy zodpovědná a brala jsem ji vážně. Pracovala jsem ráda a chtěla jsem moji práci dělat perfektně. Pracovala jsem v Německu na centrále jedné nadnárodní společnosti a měla jsem na starosti celosvětové projekty v oblasti IT služeb, komunikačních technologií a softwaru. Kvůli zajímavému projektu jsem změnila pozici. Nakonec z projektu z různých důvodů sešlo a místo více zajímavých úkolů jsem najednou dělala práci, která mě vůbec nenaplňovala. Úkolů začalo přibývat a zátěž se zvyšovala. Měla jsem pocit, že i kdybych v práci přespala, nebyla bych schopná vše vyřídit včas. Do toho přibyly komlikace s dodavatelem. Zodpovědnost a očekávání uvnitř společnosti na náš tým rostly. Nebyli jsme schopni pokrýt poptávku uvnitř společnosti v termínu. S nespokojeností rostly stížnosti. Často jsem jezdila z práce se slzami v očích. Cítila jsem se zdrcená z toho, že chci práci dělat lépe, ale nevědela jsem jak. Měla jsem pocit zoufalství a neschopnosti cokoliv změnit. Začala jsem být alergická na zvonění telefonů a s každým přicházejícím emailem se mi dělalo zle od žaludku. Postupně jsem ztratila orientaci a nebyla jsem schopná si stanovit priority. Začala jsem na něčem pracovat a nedokázala se soustředit. V hlavě mi stále běhaly myšlenky: to nemůžu stihnout, to nemůžu zvládnout.

Zajímavé je, že jsme schopni žít i roky v dlouhodobém stresu. Přijde víkend, dovolená nebo nějaká radostná událost v našem životě a my se odragujeme a znovu dobijeme baterky. Problém je ale v tom, že ty baterky dobijeme pouze na nějakých 30 procent a tato zásoba se během prvních dnů po dovolené opět vyčerpá. No a pro mě byla konečná fáze syndromu vyhoření taková, kdy jsem nebyla dobití ani na 30 procent schopná. Kdy mi víkend na regeneraci už nestačil. Je to jako spirála, která se točí rychleji a rychleji a nakonec vás pohltí.

Jednoho večera jsem se vracela domů z práce. Jela jsem autem a uvědomila jsem si, že ho neřídím já. Byla jsem mimo. Ani nevím, jak jsem dojela domů. Zabouchla jsem za sebou dveře a zhroutila jsem se. V hlavě mi zněla jediná věta: Už se tam nemůžu vrátit! A další věta: Co budu dělat? Co teď?
2. Mylná domněnka o syndromu vyhoření: Pomohu si sám nebo mi pomůže má rodina

Bylo mi jasné, že jediný, kdo můj stav pochopí bude někdo, kdo podobnou situaci zažil. Třesoucím se hlasem jsem zavolala svému známému, koučovi, který mi doporučil zajít k doktorovi a dát si pár týdnů oddech. Doktor mě nechal dva týdny doma. Když jsem se od něj vrátila, sedla jsem si v obýváku na zem a pohltil mě smutek, pláč a zoufalství. Byla jsem na dně. Měla jsem pocit, jakoby někdo umřel. Cítila jsem, že něco skončilo a v budoucnosti jsem viděla jen černo. Cítila jsem bezmoc. Dnes vím, že jsem to byla já, kdo umřel. Ta Lucie, kterou jsem až doposud byla ten den umřela. Měla jsem hrozný strach, nevěděla jsem co budu dělat dál, jak budu žít. V tomhle zoufalství jsem strávila několik dnů. Chtěla jsem být sama, nebrala jsem telefony a nekomunikovala jsem. Nakonec to byl kurz španělštiny, který mi pomohl. Bylo to něco, co mě bavilo a co jsem dělala pro sebe. Kurz jsem nechtěla propásnout, a tak mě to donutilo se obléci a vyjít z domu. Začalo svítat malé světlo. Další dva týdny jsem se procházela po lese a snažila se být v klidu. Sebemenší zvýšení hlasu jiné osoby ve mě vyvolávalo okamžitě pocit na zvracení.

Moc jsem nechápala, co se se mnou děje, ale bylo mi jasné, že nemůžu ve firmě zůstat a že nechci žít v Německu. Stále více mi bylo jasné, že JÁ jsem ta osoba, co musí změnit můj život. Rozhodla jsem dát v práci výpověď. Obávala jsem se reakce svého šéfa. Dva roky jsem usilovala o novou smlouvu, kterou jsem přesně dva týdny před mým zhroucením dostala. Její součástí byl také vyšší plat. Můj šéf se mnou počítal. Na okamžik, kdy jsem mu předávala výpověď nikdy nezapomenu. Byl to jeden z nejtěžších momentů v mém životě. Myslím, že mé rozhodnutí tenkrát bylo tak jasné, že se mi šéf ani nesnažil odporovat. Naopak. Podpořil mě a nabídl mi pomoc.

Dohodli jsme se, že přijdu do práce ještě na předání úkolů a kontaktů mé nové nástupkyni. Pracovní prostředí mě ale během několika hodin začalo stresovat stejným způsobem. Nebyla jsem schopná číst, psát či komunikovat s jinými lidmi. Nejedla jsem a nakonec jsem začala zvracet. Nerozumněla jsem tomu, co se s mým tělem děje. To mě opět donutilo zavolat mému známému koučovi. Tenkrát mi položil jednu důležitou otázku: Proč tam ještě chodíš? Já se zamyslela a řekla: protože chci ostatním pomoci. V tu chvíli mi bylo jasné, že to dělám na úkor svého zdraví. Známý mi odpověděl:
Syndrom vyhoření je něco, co nedokážeš logicky vysvětlit. Je to jako když jíš nějaké jídlo spoustu let a najednou ti po něm začne být špatně.
A přesně tak jsem se cítila. Doporučil mi, abych poprvé v životě začala myslet jen sama na sebe a na své zdraví.

Syndrom vyhoření je těžké pochopit a lidé, kteří ho sami neprožili vám nejspíš nebudou rozumnět. Možná ani váš partner nebo vaše rodina. U mě to tak bylo. Vysvětlování nic nepřinášelo. Okolí nechápalo, jak se z ničeho nic může něco takového stát a zároveň o mě měli strach, co se mnou bude, když nebudu mít práci. Byla jsem na veškerá rozhodnutí sama. Když jsem se rozhodla opustit skvěle placenou práci, odstěhovat se po několika letech z Německa a tím se vzdát podpory v nezaměstnanosti bez vidiny něčeho nového, většina lidí mě měla za blázna.
3. Mylná domněnka o syndromu vyhoření: Odpočinek mi pomůže
Může to na začátku vypadat jako běžná únava a to vás může vést k omylu, že pokud si dostatečně dlouho odpočinete, bude to zase v pořádku. Někteří lidé začnou brát antidepresiva. To první, co potřebujete, je dobít energii. Mě osobně pomohlo odjet.
Vypověděla jsem nájem, sbalila si věci a odjela jsem na dva měsíce s batohem na zádech do Kostariky. Jako dnes vidím, jak jsem stála u odbavovací přepážky na letišti. Měla jsem šílený strach. Poprvé jsem cestovala tak daleko, bez plánu a sama. Vůbec jsem si nedokázala představit, co mě čeká a byla jsem smutná, že opouštím své přátele v Německu. Mým odjezdem jsem se vzdala nároku na dávky v nezaměstnanosti. Na účtě jsem měla zhruba 200 tisíc korun a neměla jsem ani ponětí, co se bude dít, až se vrátím.

Ale někde hluboko uvnitř jsem cítila, že dělám dobře. Vzdala boj se životem a začala jsem svůj život ŽÍT.

4. Mylná domněnka o syndromu vyhoření: Vše vyřeším, když změním práci

Vyhoření je způsobeno našimi myšlenkami a reakcí na ně. Dokud máme stejné myšlenky, je jen otázka času, kdy se dostaneme do stejné situace. Řešením je se na tyto myšlenky podívat a prozkoumat je. Je to cesta sebepoznání. Dobré rady jako neber si to tak osobně, nestresuj se apod. nám život nezmění. Ani dlouhá pauza, odstěhování se, změna zaměstnání nebo partnera nám od vyhoření nepomůže. Vrátí se. Proč? Protože MY jsme ten projektor. Vidíme nás, ostatní a svět skrz filtr našeho vnímání. My jsme ti, kdo věří našim myšlenkám. Pokud chceme něco jiného, musíme MY něco změnit.
Přestože jsem se později odstěhovala z Německa do španělské Barcelony, kde jsem žila svůj sen a za dva roky jsem se odstěhovala do ráje na zemi - na Hawaii, nevyřešila jsem tím mé vyhoření. Práce, kterou se zabývám, mě hluboce naplňuje a je mou prací snů. Přesto jsou okamžiky, kdy se cítím podobně, jako když jsem tenkrát vyhořela. Absolvovala jsem mnoho školení v Německu a v Americe, kde jsem se věnovala mým myšlenkám. Mám důvěru v život a důvěru v mé schopnosti. Už vím, že má vnitřní pohoda je na prvním místě a že v životě jde především o to si ho naplno užít a ne se za něčím honit. Přesto jsou okamžiky, kdy cítím, že opět jedu na doraz, kdy se vrátí pocit bezmoci a frustrace. Mé tělo však od vyhoření na tyto situace reguje velmi citlivě. Při sebemenším odklonu od mé vnitřní rovnováhy se to projeví na mém těle. Například bolestí zad, hlavy či žaludku. Dnes už však vím, že v ten moment je nejvyšší čas zatáhnout brzdu, vypnout počítač i telefon a postarat se nejdříve sama o sebe. Vnitřní klid většinou najdu během několika hodin. Důležité však je, abych se na celou situaci znovu podívala. Jakým myšlenkám jsem věřila, když mě bolela záda. Co jsem dělala, v čem jsem se necítila dobře. Často v takových situacích opět využiji pomoc jiného kouče. Uvědomuji si totiž, že jen odborná pomoc mě posune dál.
Mými klienty jsou muži i ženy. Někteří z nich mají rodiny, malé děti, splácí hypotéku a jejich výchozí situace je jiná, než moje. Přesto společně nacházíme spoustu možností, jak tuto situaci vyřešit, aby nedošlo k absolutnímu vyhoření. Pokud totiž zatáhnete brzdu v momentě, kdy vám zbývá ještě 30 % energie, vaše zotavení může být rychlé. Pokud však dosáhnete úplného zhroucení a budete na nule, zotavení vám může trvat měsíce až roky.

Nabízím individuální koučinkové programy, které jsou specializované na téma VYHOŘENÍ a STRES V PRÁCI. Organizuji také semináře přímo na HAWAI'I, kde se klientům osobně věnuji a společně pracujeme na novém začátku v jejich životě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama