Život v zajetí aneb jakou cenu platíme za to, že nežijeme náš plný potenciál

1. března 2015 v 4:15 | Lucie |  Inspirace
Když se řekne život v zajetí, vybaví se mi zvířata v zologické zahradě a co víc, v nějaké malé kleci, kde se sotva mohou pohybovat. Vyrůstala jsem v Liberci a možná někteří z vás vědí, že tam máme jednu z nejstarších ZOO v Evropě. Možná právě proto je to také jedna z nejmenších ZOO, co se týká výběhů pro zvířata. Tak asi jako každé dítě jsem tam ráda chodila. Fascinoval mě především výběh žifar a slonů, který byl tak malý, že se tam zvířata sotva mohla pohybovat. Od první třídy jsem chtěla být ošetřovatelkou!

Když jsem pak v 18 letech navštívila Afriku a viděla tato zvířata volně v přírodě, zabolelo mě u srdce. Z mého dnešního pohledu vím, že to zabolení nemělo co dělat s těmi zvířaty, ale se mnou. Byla to má bolest mého vlastního zajetí.

Kolik času našeho života my lidi strávíme v zajetí? Jak často děláme věci, které upřímně dělat nechceme a co je ještě horší, děláme ze sebe někoho, kým nejsme? Když se podívám zpět na můj život, mohu to říci téměř s jistotou - každý den! Začínáme v zajetí rodičů, později školy, partnerů, kamarádů, manželství, práce, peněz, životního stylu, módy, jídla - v zajetí myšlenek o tom, jací před ostatníma musíme být, abychom je neztratili a co všechno pro to musíme udělat. Říkáme: ,,Kdybych nemusel do školy, tak bych....Kdybych měl jiné rodiče, tak bych...Kdybych měl více peněz, tak bych..."Kdykoliv si toto řekneme, jsme v zajetí. Dávat vinu ostatním za náš život a přetvařovat se je to pro nás tak běžná věc, že nad ní ani nepřemýšlíme. Zkrátka to děláme. Přetvařujeme se a říkáme tomu: milující, chápaví, milí, pracovití, krásní atd. Ve skutečnosti jsme na tom však mnohem hůř, než zvířata v ZOO. Proč? Protože narozdíl od nich máme volbu. A i když to sami před sebou šikovně skrýváme a tajíme, všichni to někde uvnitř víme. A tak hrajeme tuto kolektivní hru OBĚTI.

Je to pochopitelné. Bolest, které bychom museli čelit, pokud bychom si přiznali, že volbu máme, je velká! Ztratíme naši oběť, naše stížnosti a často také náplň života - ostatní lidi. A to ve dvojím smyslu. Zeptejte se sami sebe, kolik času denně přemýšlíte o ostatních lidech? Kolik času strávíte na internetu - FB - tím, že čtete o ostatních lidech? Kolik času se díváte na filmy o ostatních lidech? Kolik času v práci se zabýváte ostatníma lidma a tím, co pro ně musíte udělat a co si o vás myslí? Druhý smysl ztráty ostatních lidí jako náplně života je jejich odchod z vašeho života. Strach z toho, že je ztratíme, když budeme tím, kým opravdu jsme.

Jak se vám v tomto zajetí žije? Chudáci zvířata! Ne zvířata, ale my!
Kde všude ještě potlačujete to, kým opravdu jste?

Napište si to:


Kdybych nemusel, v práci bych nedělal...

Kdybych nemusel, ve vztahu bych nedělal...

Nebo chcete-li:

Kdybych mohl, ve vztahu bych dělal...

Kdybych mohl, v práci bych dělal...


A pak přejděte k širšímu seznamu:

Kdybych nemusel ……, tak bych…..


Tímto definujete vaši klec. Je dobré vědět, jak je velká, kolik v ní máte prostoru a vůbec samotné uvědomění, že jste v kleci. Na Hawaii jsem se naučila jednu věc: vždy si pamatuj, odkud přicházíš. Jinými slovy: abys věděl, kde se právě nacházíš, musíš vědět, odkud jsi vyrazil. Tvou výchozí pozici. Jen tak můžeš jít dál.

K tomu, abyste se mohli vydat na cestu potřebujete kromě vašeho rozhodnutí ještě další věci:

Kánoe (prostředek, který vás tam dopraví - vaše nohy nestačí - je to dlouhá cesta! - jinými slovy metodu, kterou budete každý den pracovat sami na sobě. Pro mě to byla metoda 4 otázek - The Work)
Dobrý vítr - příležitost (musíte na ni však každý den čekat a být připraveni)
Posádku - alespoň jednoho člověka, který vás podpoří, když přijde bouře

Než se na cestu vydáte, je dobré vědět, že jednu věc vaší cestou ztratíte! JISTOTU. Jistota klece. Ať už pro vás jistota znamená cokoliv, abyste mohli vyrazit, jistota domovských břehů se vytratí. Jistota toho, co znáte a na co jste byli zvyklí. Přijdou chvíle, kdy vám vaše klec bude chybět. Bude vám chybět pravidelná potrava, budete mít strach, že se v novém prostoru ztratíte, budete mít strach, že najednou může přijít něco, co jste nečekali - což se v kleci jen těžko mohlo stát.

A tak na tomto místě bych ráda vyjádřila úctu ke všem našim částem, které ještě žijí v kleci. Žádá si to spoustu energie, která spočívá v každodenním sebezapření. Často doprovázené fyzickými projevy - jako jsou nemoci a bolesti různých částí těla. Vyjadřuji také úctu k těm částem nás, které se již osvobodily a dobrovolně se rozhodly klec opustit. I to, vyžaduje velkou odvahu. Honit potravu, nástrahy predátorů…Zato však: VÝBĚR - každý den, každý okamžik! Vaše zvířecí instinkty jsou opět součástí vašeho života! Jste volní! Absolutní svoboda!


(To mě vede ke vzpomínce, že se můj první přítel jmenoval přijímením Svoboda. Kdybych se dnes rozhodla vdát za muže s tímto jménem, pak bych si určitě jeho jméno vzala za své - bez přípony -OVÁ. Lucie Svoboda :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama