Pocit k nezaplacení aneb jak může naše tělo samo od sebe zhubnout

6. dubna 2015 v 9:27 | Lucie
Hodně z vás se mě ptalo, jak jsem se měla na transformačním semináři v Kalifornii a co se u mě změnilo. Změn je opravdu hodně a tak jsem se rozhodla s vámi sdílet asi tu nejzásadnější a nejpřekvapivější.

Katie na semináři v jednu chvíli řekla: ,,Pokud váš život není plný absolutní blaženosti, nežijete, ale spíte." (volný překlad)

Tato věta se mi zaryla do paměti. Odstěhování se na Hawaii a změna mého života s tím spojená přinesla na povrch spoustu nových témat. Například: jak si zvyknout žít na tak odlišném místě, jak se smířit s opuštěním všeho, na co jsem byla zvyklá, jak překonat každodenní nejistotu života v cizí zemi, když tu nemám své blízké, kteří by mi v nouzi pomohli, jak si zorganizovat čas, abych mohla studovat na univerzitě a zároveň se naplno věnovat mé práci a mému životnímu poslání. Jak se srovnat s životními náklady v jendné z nejdražších zemí světa bez toho, abych měla pravidelný a jistý příjem. A zároveň mít možnost jezdit na další semináře, které mě naplňují. I když jsem dělala co jsem mohla, bylo toho na mě poslední měsíce opravdu hodně. Po 3 letech ,,klidu" se dostavily opět příznaky vyhoření. Bolesti zad, trávící potíže, bolesti hlavy a únava. Něco bylo špatně, ale protože se toho dělo tolik, nedokázala jsem přijít na příčinu. Nakonec mě potíže dovedly až k lékaři, který opět stanovil jasnou diagnógu - stres. Vyvalila jsem na něj oči! Já? Vystresovaná? Tady na Hawaii? V ráji, kde vše běží krásně zpomaleně? Ano. Došlo mi, že asi největším přínosem života v ráji je to, že pokud nežijete ráj v hlavě, je to do očí bijící! Nemáte z toho totiž koho jiného obvinit. A tak jsem už nemohla obviňovat množství práce, jiné lidi a univerzitu z toho, že jsem vystresovaná. Donutilo mě to opět se podívat na mě - na to, co se mi honí hlavou, že to mému tělu způsobuje stres. Žiji život, o kterým možná mnoho lidí sní. Mám práci, která je pro mě zábavou a už dva roky mě spolehlivě živí, ať jsou mé náklady jakékoliv. Mám spoustu volného času a flexibility, žiju v zemi nekonečného slunce a nádherné přírody, kde jsou úžasní a milí lidé. V místě, kde mnoho lidí prožívá během první návštěvy to, o čem celý život snili. Jak jedna paní řekla: ,,Je to tady tak nádherné, že si několikrát denně musíte připomínat, že nesníte!" Je tedy jasné, že vyhoření není způsobeno návalem práce nebo životních událostí, ale neskutečným návalem myšlenek v naší hlavě!

Odjakživa jsem věřila tomu, že jsem fyzicky silná. Že mohu mé tělo prostě přesvědčit, abyl dělalo co chce moje hlava - moje ego. V roce 2012 jsem přesně díky tomuto myšlení vyhořela. Mé tělo tenkrát zkolabovalo. Teď, přesně o 3 roky později, v místě, kde je stres cizí slovo, se začalo dít to samé.

Veškeré odpovědi na mé zdravotní problémy jsem dostala na transformačním semináři v Kalifornii. Devět dní bez telefonu, bez počítače, s programem od sedmi hodin ráno do desíti hodin večer. Jednoho rána, zhruba uprostřed semináře, se mi nechtělo ráno vstávat z postele. Donutila jsem však mé tělo, aby vstalo. Oblékla jsem se a vydala se na procházku. Motala se mi hlava a málem jsem sebou praštila. V hlavě mi znělo - to musím zvládnout! Jsem tu přeci kvůli programu semináře - nemůžu jen tak zůstat v posteli! Začalo mi být tak zle od žaludku, že jsem se musela vrátit do mého pokoje. Zaplavil mě pocit lítosti, že se nemůžu účastnit programu a být jeho součástí! Na seminářích Katie mám nejraději to, že si tam užijeme spoustu legrace. Nejvíc se smějeme nad nesmyslností našeho myšlení a toho, jak se často chováme. Ten den jsme měli dělat jedno velmi zábavné cvičení, na které jsem se těšila. Místo toho jsem však ležela sama v hotelovém pokoji. Hlavou se mi honily obrazy, jak si všichni užívají legrace. Pocit, že o něco přicházím mě téměř zabíjel. Má hlava mi říkala: ,,Něco je s tebou špatně, jsi divná, měla bys být zdravá, nejsi dost silná, měla by ses přinutit, ostatní tě za to odsoudí, když zůstaneš v posteli, přicházíš o tolik - tohle je nejdůležitější den semináře!

Žluč mi začala stoupat nahoru a bolelo mě břicho. Vypadalo to, že každou chvíli budu zvracet. Najednou mi to docházelo: jsou to stejné bolesti břicha, jako poslední měsíce. Celý život se honím za uznáním ostatních! Učitelů, šéfa, kolegů, rodiny, kamarádů…Chci být hodnou dcerou, vnučkou, kamarádkou, zodpovědnou studentkou a především dobrým člověkem. Chci aby mě všichni viděli jako milého člověka! A proto jsem přestala poslouchat své tělo, které už od malička křičelo, když jsem ho nutila dělat věci, které nemůže fyzicky zvládnout! Věřila jsem, že je velké a silné! Že když to zvládají ostatní, musím to zvládnout taky! A tak jsem už ve škole byla stále nemocná, měla jsem opary a později časté bolesti zad. Největší zátěží pro mé tělo však byly myšlenky, které se mi honily hlavou. A to vše by se dalo shrnout pod jeden společný název: výčitky svědomí z toho, že bych měla být jiná, než jsem.

Čím více jsme v našem životě závislí na uznání ostatních, tím více trpíme výčitkami svědomí. Výčitkami, že neplníme očekávání druhých. A tak se celý život snažíme jet naplno, být silní - zrkátka vydržet - a přitom být ještě milí. Moje specialita je, že se snažím být perfektní. Stále se řídím pravidly ostatních. Například univerzity, semináře, pravidly zdravé výživy, tím, co řeknou doktoři atd. Místo abych se zeptala nejdříve sama sebe na mé vlastní potřeby a na to, co si mé tělo opravdu žádá. Musím říct, že jsem se zlepšila a v posledních měsících opravdu poslouchala mé tělo a když bylo vyčerpané nebo v bolesti, tak jsem zůstala doma. Jenže výčitky svědomí působily jako jed. A právě ty způsobovaly zdravotní potíže a vyhoření.

Tento den něco zásadního, co mě celý život provázelo, odešlo. Pobrečela jsem si odpouštěním, že jsem mé tělo nikdy neposlouchala. Vzpomínala jsem na doby, kdy jsem alespoň jednu neděli v měsíci trávila doma v posteli po tom, co jsem se večer před tím opila! Vždycky jsem tu noc a většinou celý druhý den zvracela. To mě však nedonutilo přestat. Také jsem myslela na to, jak jsem 10 let kouřila. Alkohol a cigarety, to bylo moje! Až mi před 3 lety jednoho dne bylo tak zle, že jsem s tím přestala a už nikdy nezačala. I když jsem si od té doby cigaretu zapálila, abych zkusila co to udělá, přesně jsem cítila moment, kdy mi je zle natolik, že ji musím típnout. A to samé s alkoholem. Přesně cítím, kdy se můj žaludek začne bouřit! Většinou zhruba po jedné deci vína!

Nevěděla jsem přesně, jaký bude mít tento zážitek vliv na můj život. Vrátila jsem se zpět z Kalifornie na Hawaii a bylo mi příjemně. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, co všechno bych teď ráda dělala a plánovala a doháněla. Trvalo to přesně dva dny, než se moje tělo složilo. Přepadla mě neskutečná únava, bolest hlavy a totální oslabení. Nerozumněla jsem tomu, ale nezbývalo mi než si opět lehnout do postele. Došlo mi, že za ten téměř rok a půl, co tady žiju, nebylo dne, kdy bych zůstala doma. Šokující! Stále někam jezdím, stále chci být venku…jako bych měla strach, že mi něco uteče! Ne jako bych, ale opravdu jsem měla strach, že mi něco uteče! A tak jsem poprvé zůstala celý týden doma. Kdykoliv jsem se chtěla ,,donutit" sednout si za počítač a pracovat, mé tělo reagovalo okamžitou bolestí. A mělo to ještě jednu součást. Jídlo. Pokud jsem do mého těla vpravila něco, co bylo sice zdravé, ale mému tělu to nechutnalo nebo jsem to do něj vpravila moc rychle, či ve špatnou dobu - okamžitě mi to dalo najevo. Bolesti a zvracení. Po více jak 7 dnech jsem ráno vstala a chtěla jsem se vydat s přáteli na koncert. Udělalo se mi tak zle, že jsem hodinu strávila v koupelně a myslela jsem si, že každou chvíli bolestí omdlím. Když jsem pustila nápad, že pojedu na koncert - okamžitě se mi ulevilo. Od té doby jsem už potíže neměla a mé tělo poslouchám na slovo!

Co tedy celá tato lekce měla znamenat? Naučila mě, že nemám nad ničím v životě kontrolu. Že si sice můžu myslet, že ji mám, můžu nutit mé tělo, aby na tomto blábolu spolupracovalo, ale vždycky na to dojedu. Naučila jsem se, že mé myšlenky demolují mé tělo mnohem více, než jsem si kdy dokázala připustit. A také jsem se naučila, že mé tělo je mým průvodcem a spolehlivým barometrem na cokoliv, co se v mém životě přihodí. Strávila jsem s ním 7 dní v naprosté intimitě - stali jsme se nejlepšími přáteli! Mohu mu stoprocentně důvěřovat! I když já nevím, mé tělo ví. A i když si myslím, že vím - jen mé tělo zná pravdu.


A to nejlepší nakonec! Včera jsem se dívala do zrcadla a viděla, že jsem se POPRVÉ od puberty vrátila na mou přirozenou váhu. Sama od sebe. Bez toho, aniž bych měnila jídelníček. Nemusela jsem proto nic dělat. Jen poslouchat, co mé tělo chce a v jakém množství. Další věci, které jsem si všimla je, že se mi zmenšily prsa. A tím jak se zmenšily mi také poklesly. Původní podprsenky, které prsa nadzvihávaly (některé až do úrovně krku :-) ) mi už nesedí. Zaplavila mě obrovská vlna radosti! Na místě, kde se dřív tyčily prsa do popředí, je teď prostor. Je to přesně to místo, kde je mé srdce! A tak jsem se místo holky s velkými prsy stala ženou s velkým srdcem! V pátek mi mé tělo řeklo, že si chce jít zaběhat! A tak jsem byla monžná potřetí v životě běhat. Tentokrát však úplně jinak! Nejen že přede mnou nelítaly moje prsa, ale poprvé v životě, jsem se cítila jako v mé vlastní kůži! Cítila jsem se být sama sebou! Pocit k nezaplacení!

Žijeme v tak uspěchaném světě, kde je stres a shon běžnou součástí každodenní reality. Ani nás nenapadne se ptát, zda je to normání. Protože to dělají všichni. A tak jdeme jako stádo ovcí s davem a zkrátka děláme co dělají ostatní. Posloucháme a řídíme se pravidly. Protože když se oddělíme, hrozí nám vyloučení ze společnosti. Já jsem se ,,vyloučila" sama tím, že jsem se odstěhovala na Hawai'i. Abych se zde, kde má život a jeho prožívání nejvyšší prioritu - mohla spojit s tím, kdo opravdu jsem. Smířit se s tím, že co je normální pro ostatní, není normální pro mě. Pustit myšlenku, že jsem silná a připustit si, že jsem slabá a nemusím už nikdy nic VYDRŽET!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama