Hvězdy vychází na východě - část 2

9. listopadu 2015 v 4:12 |  Intuice

Volání přestěhovat se na Oahu bylo jasné. Přišlo ke mě, když jsem myla nádobí. Je to moment, kdy mysl odpočívá, soustředí se na něco, co dobře zná. Uvolní se tím prostor, ve kterém se jinak během dne nepohybujeme. A do tohoto prostoru tak může vstoupit vize či nápad. Zpráva zněla, že na Oahu mám být již tuto zimu. Zaskočilo mě to. Jednak protože Kaua'i je mým domovem a nikde na světě jsem se necítila tak doma, jako právě tady. A jednak proto, že Oahu je téměř opakem ostrova Kaua'i. Přelidněný ostrov, uspěchaná doprava, domy postavené snad úplně všude kromě strmých spádů hor. Zároveň však právě na tomto ostrově je nejvíce kulturních zdrojů. Odehrávala se tu veškerá historie a místní muzem má největší sbírku knih a kulturního dědictví na celé Hawai'i. Hodně lidí znamená také hodně možností trávení volného času.

Nemám o mé intuici jedinou pochybnost. Tuto zprávu, že mám odejít na Oahu jsem vzala naprosto vážně. Když mi taková zpráva přijde, často cítím měkký pocit u srdce. Jako by se ho něco dotklo v jeho jinak uzavřené hloubce. Do očí se mi vženou slzy. Podle toho poznám, že tato zpráva je pravdivá. Ať už si o ní myslím cokoliv.

Začala jsem se tedy zabývat přesunem a shromažďovat informace. Protože mě nic nenutilo ostrov Kaua'i opustit, rozhodla jsem se, že půjdu jen pokud můj přesun bude hladký. To znamená, že s tím nebudou spojené žádné kaskadérské kroky, kterých jsem v minulých letech podnikla mnoho (jako například nemít ubytování, nemít dostatek peněz, problémy ze strany univerzity atd.). Oznámila jsem to mému poradci ve škole a on řekl, že přesun není žádný problém. Musím jen vyplnit hromadu dokumentů. Většinu z nich jsem však už znala z dřívějška. Následovala návštěva Oahu a výběr školy, ve které bych pokračovala ve studiu. Navštívila jsem dvě školy, kam bych mohla chodit a ani na jedné jsem se necítila dobře. Moje známá mě nakonec vzala i na hlavní univerzitu - je to nádherné údolí mezi horama, na kterém se rozkládá mnoho budov - fakult. Umění, ekonomie, antropologie, zdravotnická škola, práva atd. Budova havajských studií mě učarovala. Byla postavena ve tvaru původní ,,boudy" s travnatou střechou. Zároveň však část jejích stěn byla prosklených a ozdobena kovem. Dřevo, kov a sklo vytvářely nádherné spojení moderního světa s tím původním. Cítila jsem se tam jako doma! Hned jsem věděla, že bych nejraději přestoupila rovnou sem. Jenže náklady na studium této školy jsou zhruba půl milionu českých korun na semestr. Existují však instituce, které takovéto programy sponzorují. Teď je jen najít. A tak když jsem se vrátila zpět z návštěvy na poklidný ostrov Kaua'i, začala jsem se všemi informacemi zabývat. Pokud bych se rozhodla pro jednu z těch škol na Oahu, které mě nelákaly, mohla bych si je finančně dovolit. Přesun byl jednoduchý. Něco mi však říkalo, abych se začala zabývat požadavky na přesun přímo na půdu univerzity. A přišla pomoc. Protože mám již titul z magisterského studia v ČR, nemusím se hlásit znovu na bakaláře, ale mohu začít rovnou s magisterským studiem nebo dokonce doktorátem. Ten mě začal lákat nejvíce. Ne protože bych chtěla titul doktora, ale protože by mi to umožnilo uskutečnit můj velký projekt - výzkum v oboru intuice a její spojení s původní kulturou - nejen havajskou, ale kulturou celého pacifiku.

Seznam požadavků pro odeslání pouhé přihlášky byl neuvěřitelně dlouhý. Ležela jsem na pláži, byl podvečer. Po tom všem přemýšlení jsem byla vyčerpaná. Jako by na mě hodil kámen. To nezvládnu. Bylo toho tolik. Chci to vůbec? Studovat dalších několik let? Žádat o stipendium? Dělat přijímací zkoušky? Bylo jasné, že pokud se rozhodnu, bude mě čekat hodně práce. Zadívala jsem se na oceán přede mnou. Chci také trávit čas venku! Nejen v knihovně a u počítače!

V noci na to jsem onemocněla. Ráno jsem se probudila a nemohla ani polknout. Bylo to jasné. Mé tělo mělo dost. Přepískla jsem to. Dnes nechápu, jak jsem dříve takto mohla žít každý den. Je také fakt, že jsem bývala několikrát do roka nemocná. Chřipka mě překvapila! Naposledy jsem byla nemocná před 2 lety, těsně před tím, než jsem se stěhovala na Hawai'i. A tak jsem úplně vypla a přestala všechno řešit. Jen jsem si četla knížky. Přesun na Oahu byl v pohybu. Poptala jsem přes známé ubytování. Jejich rodina má dům u pláže. Žena, která v něm bydlí je mou kamarádkou. Bylo by to ideální bydlení! Na léto bych se musela vystěhovat, protože to je doba, kdy do domu přijíždí jejich rodina. To však nevadilo, protože jsem stejně plánovala jet na 2 měsíce do ČR. Celý týden mě díky chřipce bolela hlava a všechny kosti v těle. Do toho všeho se ještě přidala bolest zubů. Zuby mě nikdy nebolí a tak jsem zpanikařila. Když jsem se zase uklidnila, došlo mi, že něco stále držím v sobě a nechci to pustit. Proto ta bolest. Ale co to je? Snad každý den jsem hodinu až dvě pracovala na mých myšlenkách. Do toho jsem měla klienty, jejichž myšlenky se podobaly těm mým. Takže jsem vlastně měla možnost zkoumat to, co se za tím celým procesem schovává. Na konci týdne jsem napsala upomínku majitelce domu, zda tam tedy mohu od ledna bydlet. Byl pátek večer, když jsem si četla její odpověď emailem. ,,Nevíme, zda se tam naše rodina nebude náhodou stěhovat, musím to zjistit a dám vědět. Pokud ti umožníme tam bydlet, bude to smlouva vždy jen na měsíc, kterou pak bude možné prodloužit." Odesdla jsem si od počítače a podívala se z okna. Něco tady nehraje. Proč se hrnu někam, kde mě nechtějí? Proč chci dokazovat univerzitě, že jsem dost dobrá - vzděláním, národností, bankovním kontem atd.? Proč chci dokazovat majitelům tohoto domu, že jsem dobrá? Proč jim ,,cpu" mé peníze, když o ně možná ani nestojí? Měla jsem pocit, že se snažím všem vyjít vstříc, ale nějak jsem zapomněla na sebe a na to, co potřebuji já.

Když jste jako žena v cizí zemi, musíte se cítit bezpečně. Pokud tato základní potřeba není zajištěná, strávíte hodně času a energie tím, že se snažíte být v bezpečí. Často se pak dostáváte do nezdravých vztahů a vůbec různých situací. Není to příjemný pocit být někomu na obtíž. Ten večer jsem se na toto téma podívala. Zjistila jsem, že pochází z doby, když taťka zemřel. Bylo mi jedenáct let. Jako dneska si tu sitauaci pamatuji. Stála jsem ve svém dětském pokoji a nejistota mnou cloumala. Nedokázala jsem si představit život bez něj. Bez toho, abych ho měla za zády, aby tady pro mě zkrátka byl, když budu potřebovat. Cítila jsem prázdno, které naplnil strach a pocit osamění. Je to neuvěřitelné, jak moc jsme ovlivňovaní událostmi, které se nám v dětství staly. V takovou chvíli si neuvědomujeme, že už jsme dospělí a můžeme se o sebe dobře postarat sami. Místo toho se (často nevědomě) vracíme do pocitů malého dítěte. Bylo to jasné. Je na čase vyrůst. Musím si dát sama pocit bezpečí a pohodlí. Což nájemní smlouva měsíc od měsíce na místě, kde nikoho neznám a nemám kam jít - opravdu není. A tak jsem majitelce odepsala, že se jí omlouvám, ale že jsem změnila názor a za takových podmínek se přestěhovat nemohu. A najednou jakoby mi začali docházet další věci. Opravdu chci každý den cestovat na školu dvě hodiny autobusem? Nebo si chci koupit auto a cestovat každý den skrz dopravní zácpy? To neznělo příliš jako pohodlí a bezpečí. Nové místo, noví lidé, nová pravidla. Budu potřebovat nějaký čas na to, abych se nejdříve zorientovala.

Celá představa o mém stěhování se jakoby rozsypala na kousky. Už jsem toho v životě zvládla hodně a opravdu hodně rozhodnutí bylo spontánních. Bezpečí a pohodlí mě vůbec nezajímalo. Vždy to bylo úžasné dobrodružství a vždy to dobře dopadlo. Na základě těchto často bláznivých dobrodružství vzniklo mnoho příběhů, které inspirovali a stále inspirují mé čtenáře. Najednou mi však došlo, že je na čase vyzkoušet jinou cestu. Tu pozvolnou. Na Oahu se teď ještě stěhovat nebudu. Potřebuji více času. Čekala bych pocit úlevy. Ten se však nedostavil. Místo toho jsem cítila smutek. Dělám dobře? Vyvstalo mi v hlavě.

Došlo mi, že si často stěžujeme na situace, kdy se chceme nějakým směrem vydat, ale ono to nejde. Z dnešního pohledu mi to přijde to nejjednodušší, co vám život může nabídnout. Je to jasné vedení. Nejde to, pak to není naše cesta. Nacházela jsem se však v situaci, kdy jsem věděla, že zvládnu cokoliv a vždy budu mít naprostou podporu vesmíru. Vždy to dobře dopadne. Mohu jít doprava i doleva. Špatná cesta neexistuje. Dům na pláži nebo dům v horách? Když jsem na ostrově Kaua'i oznamovala mým známým a učitelům, že se budu stěhovat, byli z toho překvapení. Ihned mi však řekli, že se nemusím ničeho bát, že tu pro mě vždycky budou, kdykoliv je budu potřebovat. Nic ode mě neočekávali. Poprvé v životě jsem ucítila bezpodmínečnou lásku. Když se o tom dozvěděla ředitelka naší školy, pozvala mě k sobě domů na večeři. Všichni mi říkali, jak moc jim budu chybět. Přesto mě v mém rozhodnutí podporovali a když jsem potřebovala poradit, byli tu pro mě. Došlo mi, jak obrovský dar jsem v mém životě díky této situaci mohla dostat. Uvědomila jsem si co všechno tady na ostrově Kaua'i mám a jak je to zároveň křehké. Tento vztah vznikl trpělivostí, láskou a vzájemným respektem. Je to malý ostrov a tak se na něm všichni zajímáme o ostatní. Je jedno, že nejsou součástí naší rodiny. Všichni jsme jedna rodina - všichni jsme lidé a žijeme tady společně.

Došlo mi, že když jednou ostrov Kaua'i opustím a vydám se do ,,velkého světa", že se pak možná roky nebudu moci vrátit. Možná na pár týdnů, ale ne tady bydlet a být opravdovou součástí tohoto ostrova. Nebyla jsem na to připravená. Ještě ne. Mohu se připravit na ten velký svět postupně. A do té doby si budu užívat panenské přírody, klidu a lásky. Bylo rozhodnuto.

V pondělí ráno jsem se probudila a měla pocit, že tu novinu musím s někým sdílet! Zavolala jsem jedné poradkyni na mé škole, se kterou se cítím velmi propojená. Nedávno mi slíbila půjčení knížky, která na mě čekala v její kanceláři. Sedla jsem si naproti ní ke stolu a stručně jsem jí vylíčila důvody, proč chci zůstat. Když jsem domluvila, podívala se na mě a řekla mi: ,,Ráno mě napadlo, že ti mám dnes přinést tu knížku, kterou jsem ti slíbila. Tady je." Chvíli se odmlčela a pak řekla: ,,Hned jak jsi začala vyprávět, tak mi přišel nápad ti představit jeden zajímavý program. Je na ostrově Oahu a já jsem jím před 8 lety prošla."

Vybírají se do něj lidé z celého světa, kteří studovali a mají za sebou profesionální zkušenost. Kteří chtějí pomáhat různým komunitám k lepšímu fungování a šťastnějšímu životu. Znělo to zajímavě. Po dobu 5 měsíců bude skupina zhruba 30 lidí pracovat jako kolektiv na různých tématech. Budou seznámeni s politickými otázkami, které se řeší v různých regionech světa a budou trénovat schopnost vést lidi a skupiny lidí. Dalších několik měsíců bude k dispozici pro výzkum v oblasti, pro kterou se rozhodnou. Vím, že jsem se vždycky chtěla vrátit do firemního světa, odkud jsem přišla. Jen jsem nikdy přesně nevěděla jak, když se mé hodnoty tolik změnily. Jak se tady od života v žabkách, v lese mezi ptáky a motýli a kdákání divokých slepic vrátit zpátky do toho světa tam venku? A nemuset u toho zapřít sama sebe. Tohle mi znělo jako řešení. V mezinárodním prostředí jsem se vždy cítila jako doma. Ať už to bylo ve firmě nebo v osobním životě, vždy jsem byla obklopena lidmi z jiných kultur. Tato rozmanitost mě velmi obohacovala.

Bylo však také jasné, že tento program bude vyžadovat mé plné nasazení. Budu mít čas na psaní mých článků a na další aktivity? V životě máme vždy rovnováhu. Když má něco nového přijít, něco starého musí odejít. Uvolnit místo. Pocítila jsem smutek. Vždy jsem tu byla pro mou rodinu. Každý den jsem jim byla k dispozici. Když jsem se odstěhovala do Německa, byl to první krok k tomu vyjít ze zajetých kolejí. Odstěhování na Hawai'i bylo tím největším krokem vůbec. Především když jsem věděla, že tím zklamu jejich očekávání. Teď najednou jakoby se dělo něco podobného. Vždy jsem se cítila být Češkou a být zavázaná Čechám. Proto mě má práce v minulých letech tolik naplňovala. I když mluvím dalšími 2 světovými jazyky, 99 procent mé práce se odehrávalo v Češtině a pro Čechy. Tento program jakoby znovu přinesl tu možnost být k dispozici pro mezinárodní komunitu. Jakoby mi nějaký hlas říkal: ,,Víš to přeci, že takhle to nebude vždy, že bys byla oddána jen Čechám. Víš, že ses nenarodila proto, abys tu byla jen pro určitou skupinu lidí. Tvé poslání je větší. Proto žiješ v různých zemích světa, protože tento život sis vybrala sdílet svou přítomnost s mnoha lidmi po celém světě! Vzlyky se valily někde z hloubi mé duše. ,,Proč jsem se narodila v České Republice, když jsem tam nikdy neměla zůstat? Proč se musím každých několik let neustále přesouvat a tím opouštět lidi kolem mě? Proč jim nemohu nikdy slíbit, že se vrátím zpátky?" Po několika minutách se pláč utišil.

Nikdy jsem si neuvědomovala, že mě tento pocit tolik trápí. Až teď mi to došlo. Jak moc je pro mě těžké touto cestou jít. Následovat svou intuici, která vychází z nekonečné inteligence vesmíru. Která nevychází z mé hlavy a z toho co chci. Toto je důvod, proč mnoho lidí svou intuici nenásleduje. Často totiž jde proti tomu, co si myslíme, že je pro nás nejlepší, co zrovna chceme. Jedno nám všem však může zaručit. Když ji následujeme, náš život a život všech okolo nás se bude jen zlepšovat. Po nějaké chvíli, kdy se změna na základě naší intuice zdá nesmyslná, se ocitneme v situaci tak krásné a překvapující, že jsme o tom nikdy ani nesnili. V situaci, která je ještě více láskyplná a obohacující nejen po duchovní stránce, ale často i po té materiální. To je moje zkušenost. Avšak musíme projít touto změnou. Nechat odejít něco (někoho), co máme rádi. Pustit se toho. A druhý těžký úkol je nesnažit se to pochopit. Proč? Nejspíš do mé smrti nepochopím, proč je můj život takový jaký je. Proč je mé poslání takové, jaké je. A kdykoliv se to snažím pochopit, tak trpím. Kdykoliv se ho snažím srovnávat s posláním jiných lidí, tak mě to trápí. V mém životě je mnoho okamžiků, kdy si říkám, že bych opravdu nejraději bydlela ve stejné čtvrti jako moje mamka, tlačila před sebou kočárek a o víkendu jezdila na nákup do Globusu. Neřešila svět, psaní knížky, další a další studium atd. Ale dobře vím, že když jsem to v minulosti udělala a snažila se zapasovat zpátky do českého kulturního standardu, po krátké chvíli jsem se necítila naplněná. Protože má duše ví pravdu. Ví, proč se narodila. A vybrat si opak mě dlouhodobě nedělá šťastnou. Přeju si mít rodinu a alespoň na chvíli zakusit běžný život. Nevím a nikdy však nebudu vědět, kdy opět přijde mé volání intuice a já se budu muset posunout dál. Odstěhování se na Hawai'i bylo a stále je pro mou rodinu těžké. Díky časovému rozdílu jsem jim víceméně nedostupná. Když jsou v Evropě lidé vzhůru, tak se většinu času věnuji klientům a plním tak své poslání. Fyzická vzdálenost a cenová dostupnost letenky mě pak nutí opravdu zvažovat každou návštěvu v České Republice. Moje mamka mi vždycky říká, že jsem si tuhle cestu vybrala. V takových okamžicích změn, jako je právě tento, mi přijde, že to není pravda. Že jsem si ji nevybrala. Že jsem byla vybrána. Intuice si nás vybere, když je ten pravý čas. Podává nám ruku a říká: ,,Pojď!" Je jen na nás, zda naši ruku vložíme do její a vydáme se na společnou cestu. Cestu dobrodružství života.

Proto lidé, kteří mi často říkají, že to mám jednodušší než oni, že mám lepší podmínky než oni, nevědí, o čem mluví. Zůstat na jednom místě a vymlouvat se na děti, rodinu, peníze a další věci je v určitém ohledu mnohem jednodušší. Všichni z nás jsme zažili okamžik, kdy jsme uslyšeli to: ,,Pojď!" a byly jsme to my, kteří řekli: ,,Teď ne." Když pak začneme pozorovat lidi, kteří odpověděli jinak, někde uvnitř nás hlodá pocit výčitek. A tento pocit se projevuje tím, že začneme sami sebe omlouvat a jako omluvu použijeme cokoliv - třeba i naše děti. Když naše děti vyrostou a už nás nepotřebují, uslyšíme tento hlas znovu. A často pak jako omluvu zvolíme náš věk, manžela nebo peníze. Je to ten stejný vzorec. Jen s jinou proměnou.

Dříve jsem intuici vnímala jako něco stabilního. Volání intuice je prostě jednou dané a jasné. Po této zkušenosti jsem si však začala uvědomovat, že to tak není. Intuice využívá znalostí, které jsme se naučili. Jejich použití se však neustále přizpůsobuje vnějším okolnostem. Je to jako byste byli na širém oceánu a kormidlovali plachetnici bez kompasu. Znáte směr, ale vaše kormidlo a plachtu neustále přizpůsobujete větru a vlnám. Když se rozhodnete, že nebudete plachtit v souladu s vnějším okolím, nejspíš do cíle dojedete také. Vaše cesta však bude mnohem obtížnější a co je ještě důležitější si uvědomit, bude bez požitku. Bez požitku sounáležitosti se vším, co vás obklopuje. Bez požitku, že jste překonali sami sebe.

Jaké tedy teď přijde rozhodnutí? O jaký program nakonec budu žádat? Kam se vydám? Kdy se tam vydám? To je pro mě stále ještě jedna velká neznámá. Nechávám se vést a přizpůsobuji kormidlo novým okolnostem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Silvie | 9. listopadu 2015 v 6:42 | Reagovat

Ahoj Lucko,
Super clanek..:) Mam to taky podobne, jako ty.. Taky uz jsem zila na 3 kontinetech a v nekolika zemich..Ted jsem 4 rokem na Middle Eastu a prozivam obdobi, kdy delam docela zasadni rozhodnuti, jak a co dal a tahne me to k tem nejmene "rozumnym" moznostem, kdy me laka to, co podle rozumu je pro me nejmene vhodne ale zase moje srdce se raduje nad tou prilezitosti.. Hledam ted i novou praci a skvela karierni prilezitost s jistotou do budoucna me nechava tak nejak chladnou a tahne me to k nabidce za mene penez, male firme, ale zase zajimavejsi praci.. Tak snad se nakonec taky rozhodnu spravne podle me intuice a srdce.. Diky moc za inspirativni clanek..!;) S.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama